Když hory troubí

Když hory troubí

Přišel měsíc září, a jak určitě všichni obdivovatelé přírody vědí, toto období patří naší královské zvěři.

Hory se rozezvučí jeleními melodiemi lásky a tyto pro náš sluch příjemné skladby se nesou z hřebenu na hřeben.

Chraplavými, hlubokými tóny si jeleni na vědomí dávají –

kdo je silnější, kdo z nich vládne nejpočetnější tlupě ušlechtilých laní.

Jeden troubí hledajícími tóny, jiný zase vyzývajícími, další dává všem ve známost, tady jsem já! Této tlupy majitel a král.

Sok se mu hlásí z opačné hory: to tak nenechám!

Chce si odvést aspoň jednu z jeho jeleních dam.

Netrvá dlouho a k souboji se schyluje, nic je nezastaví, ani jejich ostré, výhružné troubení. Naráz slyšet je jen paroží třesk, to jak jeleni mohutnými lodyhami do sebe zaklesnou se, znovu a znovu – třesk a třesk.

Hlína lítá kolem od spárků, od paroží, svaly z nich má každý vypjaté, z jeleních nozder pára srší a to vše až do vyčerpání všech jeleních sil.

Laně paství v klidu bokem, kolouši stojí kousek opodál, nevěřícně hledí, co bude dít se dál.

Zničehonic jeden z jelenů opouští horskou arénu a za ním nese se vítězný ryk, který se rozléhá po všech hřebenech: to já jsem zde pán, desaterák, tohoto horského hřebene jelenů král.

Neviditelné děje této úžasné zvěře vnímáme každým kouskem těla a jen čekáme, kdy spatříme jednoho z nich, aspoň ministranta, který mlsně obchází jelení tlupu a snaží se odcizit jednu z dam, které vévodí a kterou si hlídá nejzkušenější a nejsilnější v dané lokalitě král.

Ať již fotograf nebo myslivec dostane se do blízkosti děje jeleního milování, dech nemůže popadnout, za kmenem stromu tiše stojí.

Mnohokrát se stane, že zapomněl na flintu, na kameru, a přeje si jen, aby tato scéna nepřestávala a pokračovala klidně celý den.

Záhy vše skončí, to jen proto, že vítr byl proti nám,

nedopřál nám vidět více z děje těchto královských samců a jejich říjných dam.

Kolouši napjatě stojí, nechápou co to je za představení, jen sledují co jejich mámy a tátové vymýšlejí.

Neuvěřitelné, nastává pokládání, začátek budoucího života, pro naše hory krásné obohacení.

Buďme pokorní, uctívejme přírodu, zvěř v ní žijící, obzvláště zvěř jelení,

která vládne našim horám, loučkám, studánkám a ochozům jelením.

Chraňme si toto bohatství a buďme hrdi, že v naší zemi,

konkrétně v krásných Jeseníkách, se můžeme pochlubit touto ušlechtilou, královskou zvěří.

Když píši tyto řádky, je 28. září, sv. Václava, Den české státnosti, ale zároveň v těchto dnech v našich horách vrcholí jelení říje. Dovolím si vás pozvat na jednu ranní výpravu do východní části jesenických hor.

Bylo to v neděli ráno 25. září, když jsem opět vyjel s kamarádem Martinem Ž. z Bruntálu na hory zkusit štěstí a konečně vyfotit jelení zvěř v říji. Je to výborný chlap, znalý přírody, jesenických hor a zvěře v ní žijící. Vyjížděli jsme kolem tři čtvrtě na pět, je to od nás zhruba půlhodinka cesty, to stačí, abychom byli před rozedníváním na místě. Zaparkovali jsme auto, dali vybavení na záda a šli do terénu. Kam kdo půjde, jsme měli rozhodnuto předem, dnes každý sám. Hned po pár krocích slyšíme troubení starého známého krále hor, ale pro naše oči stále skrytého jelena. Za ním dnes nepůjdeme. Na rozcestí jsme se rozešli, popřáli si foto-lovu zdar a za oběma se zavřela ještě panující tma. Po pár krocích jsem uslyšel silné troubení na opačné straně stezky, moc daleko troubící jelen nebyl. Opustil jsem původní plán a vydal se jinou trasou. Však k cíli a do místa srazu s Martinem stejně dojdu. Pomalu se šoulám chodníkem, k hlavnímu jelenu se postupně přidávají s hlasovými projevy tři ministranti (mladí jeleni, kteří se pokoušejí o odvedení laně hlavnímu jelenovi). Stáli v bezpečné vzdálenosti, každý na opačné straně od vládnoucího samce, neměli odvahu se pouštět blíže a pokoušet se mu odlákat některou z laní. Hlavní jelen bezvadně a vytrvale troubil, ministranti jen občas a opatrně, úžasný poslechový zážitek. Stál jsem u stromu na chodníku, dalekohledem se snažil najít aspoň jednoho z aktérů. Nepodařilo se mi to, byl lehký opar a měsíček ve fázi, kdy už nemá takovou sílu, aby mi pomohl se světlem.

Najednou za sebou slyším kroky, otočím se a rozeznávám postavu myslivce. Pozdravíme se, chvilku spolu stojíme, potichu rozebíráme situaci a přemýšlíme, co s tím. Dostane se mně pozvání, že půjdeme za jelenem společně. S poděkováním odmítám, i tak jeden nadělá rámusu ažaž. Popřejeme si vzájemně lovu zdar a jdeme každý jinam. Já na hřeben a kolega myslivec loveckým chodníkem do horských porostů. Mezitím se hlavní jelen vzdaluje, jeho troubení ztrácí na intenzitě a ministranti mizí kdesi za horizonty.

Při výstupu na horu potkávám tři kamzíky, dívají se na mě, ale neodbíhají, nechávají mě v klidu projít. Dalekohledem poznávám kamzici s letošním přírůstkem a samotný kus, který jsem nedovedl přečíst, co je zač, jestli kamzík, nebo kamzice. Dostávám se na hřeben a to už začíná svítat. Neustálé jelení troubení, které se neslo z protější hory, mně velice příjemně dokreslovalo atmosféru příchozího dne. V duchu si říkám: dnes by to mohlo vyjít. Nejdu daleko, hned po pár metrech chůze vrcholem hory slézám mezi horské smrky a vybírám si místo k čekané. Původně jsem chtěl jít dál, jenomže tlupa kamzičí zvěře pastvící se přede mnou mě od tohoto plánu odradila. Nechtěl jsem je zradit, a tak usedám pod jeden ze smrčků. Vtom vidím před sebou hřbet jelení zvěře, otáčím se k němu zády, rozepínám batoh, vytahuji fotoaparát, vše dělám velice opatrně, ale stejně to je hluk, který mi dere uši. Otočím se zpátky a kus byl pryč. Všechno mi to dlouho trvalo, a tak to také dopadlo. Nevadí, den začíná, uvidíme, co bude dál. Po krátkém čekání slyším troubení z protějšího svahu. Je to skvělé, jeleni neustále vytrubují milostné ódy do hor, je šance. Dávám si kalíšek horkého čaje a po pravé ruce se zjevuje kamzík. Vzdálenost mezi námi je zhruba osmdesát kroků. Přede mnou to samé, kamzice se svým potomkem se začíná pastvit, to už zkouším tyto dva fotit. Pořizuji pár fotografií, sluníčko pomalu osvětluje stráň pode mnou a já čekám na lepší světlo, potom snímky opakuji. V dálce pozoruji další partu čertíků a po levé straně jich mám dalších asi třináct. Jsou daleko, ale podívaná je to úžasná.

Když je slunce na můj vkus dost vysoko, říkám si: sem jelení zvěř nepřijde. Přemýšlím, kam se vydám. Vysoká zvěř bude někde pod horou v mlazinách a o volné horské louky v tuto pozdní hodinu nemá zájem. Omyl, přes horizont vzdálený téměř tři sta metrů vidím třináct kusů holé jelení zvěře a jelena, který si svůj harém patřičně hlídá. Občas zatroubí a sbíjí si své drahé laně do houfu, aby o nějakou nepřišel. Však opodál, tak sto padesát metrů, u smrčků stojí další jelen, troubí, ale nemá odvahu se přiblížit k tlupě, které vládne oboustranně korunový desaterák ve středních letech. Je jasné, že do souboje nepůjde. Husí kůži mám po celém těle, mráz mi chodí po zádech, nádherný zážitek, i když je scéna daleko, nevadí, skvělá podívaná, doprovázená troubením dvou jelenů a třetí je stále slyšet z druhého kopce. Po pár minutách tlupa jelení zvěře popochází a mému oku se vzdaluje. Opona z horských smrků se za nimi postupně zavírá a já hledím tiše do prázdna. Stále se nemohu probrat z tak vzrušujícího zážitku. Po chvilce rozjímání balím věci a v duchu si vyčítám, proč jsem nešel blíže k říjišti. Hned si odpovídám: nechtěl jsi zradit kamzíky, a tak jsi přece zůstal pod horou. Koukám na mobil, kolik je hodin, a vtom se ohlašuje Martin se zprávou, kde jsem a kde se sejdeme. Odpovídám. Za nějakých dvacet minut už spolu probíráme vzrušující zážitky dnešního vydařeného rána.

Martin měl kolem sebe také zvěř, také mu v blízkosti troubili králové hor, bohužel na volné loučky a světliny mu nevyšli. Snad příště.

Ano, snad příště. Jen si moc přeji, aby nám zůstal tento poklad nadále zachován a nejen my myslivci a fotografové si mohli vychutnávat kouzla jesenických hor, ale i turisté a milovníci živé přírody mohli tuto nádheru pozorovat. Když jsem scházel s Martinem z hřebenů, turisté šlapali po stezkách na různé strany a jejich kroky doprovázelo i v pokročilou hodinu chraplavé, táhlé troubení dvou jelenů, pánů našich nádherných Jeseníků.

Echo kapličky sv. Huberta

Napsali o nás: Televize Polar

V Lomnici byla vysvěcena kaple sv.Huberta

  • 22. září 2016, 16:21, Bruntál, Karel Soukop

Bývalé vojenské prostory po celé republice začínají ožívat novými aktivitami. Jedna originální dala vzniknout výstavbě nové kapličky v Lomnici nedaleko Bruntálu.  Pokračování textu Echo kapličky sv. Huberta

Ano

V uplynulých dnech se v našich schránkách, v rámci předvolební kampaně, objevila tiskovina hnutí ANO, prosazující svého kandidáta do senátu ČR. Pozorně jsem si ji prostudoval a musím říci, že názory MUDr.  Václavce jsou mi velice blízké, a myslím, že nejenom mně. Nechci ale svými řádky dělat předvolební kampaň. Chci se společně s vámi, občany naší obce, zamyslet nad tím, jak se dá dělat politika na úrovní krajů či republiky a jak se dělá v naší obci.

Nejvíce mně zaujal článek „Senioři patří mezi mé priority“, který si dovoluji v jeho úplném znění uvést.  Pokračování textu Ano

Korupce a demokracie

Korupce jako příčina nedůvěry ve stát a politiky

Korupce je jednou z příčin nedůvěry občanů ve stát. Korupce má za následek, že lidé nevěří svým zvoleným zástupcům. Nevěří, že peníze, které jim ve formě daní svěří, použijí k prosazování veřejného zájmu. Z opačného pohledu vysoká míra korupce umožňuje občanům, aby si sami sobě ospravedlnili, proč neodvádějí státu daně.

Proč nedůvěřujeme státu a politikům?

Pokračování textu Korupce a demokracie

Korupce – chytrá pravidla

Chytrá pravidla

Korupce je klasickým příkladem společenského zla, které však nelze jednoduše zakázat. Tradiční přístup „zákaz – kontrola úřadem“ u korupce nefunguje, protože korupcí jsou často zasaženy úřady samotné. Fakt, že úřad je zkorumpován a neprovádí kontroly, nepřímo motivuje řadu dalších k porušování pravidel. Riziko, že porušení pravidel odhalí zkorumpovaný úředník, totiž výrazně klesá. Pokračování textu Korupce – chytrá pravidla

Korupce

Když se řekne korupce

Podstata korupce

Když se řekne korupce, znamená to, že někdo, kdo má jednat ve veřejném zájmu, jedná ve prospěch zájmu soukromého a získává za to neoprávněnou výhodu – peníze, pozici, moc… Řada lidí si myslí, že hlavní podstatou korupce je předání úplatku v podobě peněz. Nedojde-li k předání finanční hotovosti, domnívají se, že nejde o korupci. Podstatou korupce ovšem není to, zda uplácená osoba dostala jako úplatek peníze, luxusní kabelku, exotickou dovolenou nebo jinou majetkovou výhodu.

Podstatou korupce je, že osoba, která měla jednat ve veřejném zájmu, jednala za účelem osobního zisku. Jestli osobním ziskem byly peníze, věc, dům, funkce nebo protislužba, není rozhodné. Jinak řečeno, korupcí je, když osoba zastupující veřejný zájem jedná s vidinou osobního prospěchu místo toho, aby prosazovala nejlepší možné řešení ve prospěch občanů.  Pokračování textu Korupce

Lomnice u Rýmařova, Tylov