Když měli křesťanští učitelé morálky stanovit pořadí hříchů podle závažnosti, kladli pýchu na první místo. Právě pýchu považoval Augustin za příčinu toho, proč se satan odvrátil od Boha. Padlí andělé pak zopakovali tentýž způsob myšlení u lidí, když je sváděli, aby byli „jako bohové„. Tomáš Akvinský byl téhož názoru: „Nezřízená sebeláska je příčinou každého hříchu.“ Nebyl na pochybách, že pýcha je počátek všech hříchů: „Kořen pýchy tkví v tom, že člověk není nějakým způsobem podroben Bohu a jeho zákonu.“ Proč se vlastně tito křesťanští spisovatelé a myslitelé stavějí k pýše tak nepřátelsky? Vždyť spolu s hrdostí je v mnohých kulturách pokládána téměř za ctnost. Pýcha koneckonců není nejnápadnější z lidských selhání. Opilost, sexuální žádostivost, hněv – zajeďte si v sobotu večer do nějakého města a uvidíte nejrůznější projevy těchto hříchů, ale na otevřenou, neskrývanou, do nebe volající pýchu sotva narazíte.

Je-li podstatou hříchu to, že nám znemožňuje budovat zdravé vztahy a společenství, pak je to ze všech hříchů na prvním místě pýcha, která nás nejvíc izoluje. Pýcha zakládá soutěživost. Henry Fairlie říká: „Pýcha musí být soutěživá, protože nemůže postoupit první místo někomu jinému, a to i v případě, když jsou její potřeby uspokojeny.“ Jelikož je svou podstatou soutěživá, staví nás navzájem proti sobě, jinak to prostě neumí. Je-li lakomství a chamtivost touhou být bohatý, je pýcha touhou být bohatší než všichni ostatní. Znamená nepřátelství; vede k tomu, že podezírám bližního, a nutí mě, abych ho shazoval nejrůznějšími nenápadnými a skrytými způsoby, abych vypadal nebo se aspoň cítil nadřazený. Definitivním cílem pýchy je osamělost. Pyšnému člověku se nemůže přihodit nic horšího než to, že dostane přesně to, po čem touží: stane se nejlepším, dosáhne vrcholu společenské hierarchie, je lepší než všichni ostatní, má bezvýhradný nárok na to, dívat se na všechny spatra, obklopen na svém hradě svými trofejemi a v úplné samotě. Kdo by ostatně chtěl trávit čas s někým, kdo v rozhovoru neustále sklouzává ke svým úspěchům nebo k úspěchům svých dětí a vůbec si nevšímá toho, co říkají ti druzí? Toto chování velmi často vychází z hlubokého pocitu nejistoty, ze zoufalé snahy budovat si úctu k sobě samému; jenže je úplně špatné.

Proč je tedy pokora tak důležitá? Odpověď zní možná překvapivě. Pokoře bychom se neměli učit v prvé řadě proto, že potřebujeme znát své místo ve světě, či snad proto, že jsme bídní červi nebo hříšní, bezcenní tvorové, ale abychom byli jako Bůh. Měli bychom se učit pokoře, protože pokorný je Bůh.

Podívejme se na to takhle. Podle křesťanského názoru je Bůh nejkrásnější, nejmoudřejší, nejmocnější, nejvíce milující a nejlaskavější bytostí vůbec. Naprosto nikdo se mu nemůže vyrovnat. Dá se u něj tedy ospravedlnit, že je pyšný? Je pýcha přijatelná pro Boha, ale ne pro nás? Instinktivně si říkáme, že odpověď je záporná, a náš instinkt je správný. Ježíš, je zpodoben jako ten nejpokornější z lidí. V Janově evangeliu je úchvatné místo, kde autor zdůrazňuje Ježíšovo postavení a původ a pak říká cosi velmi překvapivého (viz Jan 13,3-5). Přestože Ježíš vyšel od Boha, vzal plátno a udělal to, co normálně dělali sluhové a otroci: začal učedníkům umývat nohy. Klíčovým slovem v evangelním úryvku je nenápadné slůvko: „že“. Právě proto, že mu dal Otec všecko do rukou, že měl tedy všechno ve své moci, vykonal čin bezvýhradné pokory.

Existuje-li Bůh, vypadá to, že je jaksi podivně diskrétní a neochotný nějak upozorňovat na svou existenci, nebo jak to řekl před mnoha stoletími prorok Izajáš, možná s jistým pocitem marnosti: „Opravdu, ty jsi Bůh skrytý“ (Iz 45,15). Tento motiv „skrytého Boha“ fascinoval teology a filozofy oď apoštola Pavla po Martina Luthera. Pascal byl zvlášť uchvácen zvláštní skrytostí Boží a vysvětloval si ji tím, že Bůh se skrývá, aby jej nemohli nalézt povrchní zvěďavci, nýbrž jen ti, kdo ho hledají celým srdcem nebo kdo jsou natolik čistí, že ho mohou spatřit: „Bůh je tak čistý, že jej mohou odhalit jen ti, jejichž srdce bylo očištěno.“

Ježíš o sobě neustále všem neříkal: „Pohleďte na mne, jsem božský!“ S Ježíšem se člověk mohl setkat tváří v tvář a ze setkání si odnést dojem, že je to jen další z židovských učitelů nebo divotvůrců. Ve skutečnosti by se s ním člověk mohl setkat, jak ztvárňuje roli služebníka – myje přátelům nohy, shání jim jídlo, tráví život stále někde na cestách, nemá stálý domov a nakonec umírá na kříži určeném pro zločince – místo aby dělal kdovíjak důležité věci: nenosí drahé šaty, není významným politickým činitelem ani nebydlí v palácích. Nikde se nám Bůh nezjevuje zcela neklamně, zcela zřejmě. Není to Bůh neomalený. Působí – jakkoli je to zvláštní – docela plaše. Nebo – a to je možná to nejvýstižnější vyjádření – Bůh je prostě „pokorný„.

Není to ovšem pokora, kterou obvykle připisujeme bohům, ale je-li pravda, že Bůh křesťanů je pokorný, pak je to pro nás na naší cestě důležité vodítko. Jednak nám poskytuje ten nejhlubší důvod, proč je pýcha osudná, jednak nám toho říká víc o tom, co je to pokora. Máme být pokorní, protože Bůh, náš Stvořitel, je pokorný. Není-li Bůh pyšný, proč bychom měli být pyšní my? Podle křesťanského učení jsme byli stvořeni k obrazu Božímu, abychom byli jako on. Jsme stvořeni proto, abychom byli odrazem lásky, soucitu, moudrosti, dobroty a laskavosti, šlechetnosti, trpělivosti, odpuštění a samozřejmě – pokory. Nejvíce jsme lidmi, když se co nejvíce podobáme Bohu. Paradoxně se však Bohu více podobáme právě v pokoře. Jak to vyslovil Augustin: „Z andělů se stali ďáblové pýchou; z lidí dělá anďěly pokora.“