HNĚV JAKO ŘEŠENÍ

Aristoteles napsal: Hněvat se může každý – na tom není nic těžkého. Ale hněvat se na toho správného člověka, ve správné míře, ve správnou dobu, pro správný účel a správným způsobem – to není snadné.

V jádru toho nejzhoubnějšího hněvu je bolest. Začíná pocitem, že nás někdo podvedl, zneužil nebo nám dal najevo své pohrdání. Milenec dostane kvinde, přítel je opomíjen, dítě zanedbáváno. Příčinou nemusí být nic zvlášť závažného. Někdy jí může být taková maličkost, jakou je uvíznutí v dopravní zácpě nebo když se člověku nevěnuje taková pozornost, jakou si zaslouží. A pak vše začíná. Člověk dumá nad skutečnou nebo jen domnělou přezíravostí či urážkou, zdlouhavě ji rozebírá, stále na ni myslí a obírá se jí. Jak roste, je hýčkána, živena, sycena a zalévána, až nakonec všechno stráví. V každé fázi tohoto procesu může propuknout v násilí a agresi vůči ostatním, a vůbec jimi nemusí být ti, kdo se oné urážky původně dopustili. Rozlobený člověk je doutnající oheň zášti, schopný okamžitě se ohnat po někom, kdo mu zkříží cestu nebo kdo mu náhodou připomene původní příčinu jeho křivdy. Má v sobě vždycky nějakou drobnou výmluvu, zrnko pravdy, které se stává ospravedlněním likvidace či zmrzačení těch druhých.

PŘÍZNAKY HNĚVU

Hněv se neprojevuje jen hlučným, agresivním chováním a tím, že naštvaně něčím mrskneme. Existuje i takzvaný pasivní hněv, kdy člověk trestá objekt svého hněvu tím, že je nevrlý, že zaleze do kouta nebo že se fyzicky zraňuje.

Hněv tak jako tolik hříchů obvykle ubližuje těm, kdo se jej dopouštějí, víc než těm, proti nimž je namířen. Seneca ho popsal jako kyselinu, která může víc uškodit nádobě, v níž je uchovávána, než tomu, na co se nalije.

Dnes je celá řada kurzů, jak zvládat hněv, kde se poskytují nejrůznější dobré rady. Kurzy se zaměřují na to, jak zvládat pocity hněvu, a nabízejí obvyklé metody, co dělat, když se hněv dostaví. Pro uklidnění se doporučuje zhluboka dýchat, neustále opakovat vhodná slova jako třeba „uvolni se“, představit si nějaký uklidňující výjev jako třeba západ slunce nebo rybaření u mírně tekoucí řeky. Tohle všechno mohou být jistě užitečné metody zvládání hněvu, který se stal pravidelným zlozvykem, něčím, co nás ovládá. Křesťanská víra však nabízí určité specifické prostředky, určité perspektivy, jež nám pomáhají, aby hněv v naší duši neplál tak jasným plamenem.