DO TOHO TI NIC NENÍ
Křesťanský přístup k hněvu a k jeho ovládnutí začíná představou hněvu Božího. Jedním z nejsilnějších biblických výroků je tento: „Mně náleží odplata“ (Dt 32,35). Je to jeden z veršů, který posiluje představu starozákonního Boha jako podrážděného, hněvivého božstva, jež se vždy snaží potrestat nějakou oběť, která se právě namane, když si až příliš dobře užívá. Mimo to, že Starý zákon často připisuje Bohu pomstu, také zjevně líčí Boha jako strůjce hněvu, který je na většinu věcí rozlícený. Avšak chápeme-li jej správně, je Boží hněv velkou úlevou, a ve skutečnosti tou nejlepší ochranou před zhoubným lidským hněvem, jakou lze vůbec nalézt.
Bůh se hněvá na zlo. To je dolní hranice Božího hněvu. Když o tom začneme přemýšlet, asi bychom neměli moc rádi Boha, který by se nerozlobil při masovém vraždění, nesmyslné krutosti nebo rakovině. Takový Bůh, který by jen pokrčil rameny, který by byl bezmocný nebo zoufale pasivní tváří v tvář takovým hrůzám, by byl ostudný a jistě by nebyl hoden nějakého uctívání. My jen nechceme, aby se zlobil na nás.
V Bibli se Bůh hněvá, když jeho lid podkuřuje dřevěným či kamenným modlám – „co kdyby“. Takový kult lidi ponižuje. Ostatně když uctíváme něco, co znamená méně než my sami, vede to k našemu snižování se. Uctívat něco nebo někoho, kdo je větší než my, například Boha, nás povyšuje a obohacuje. Bůh se hněvá, když bohatí nemají starost o chudé, nebo je dokonce co nejvíce vysávají. Bůh se hněvá, když lidé zle užívají sexu, aby zneužívali druhé, zvláště ženy (srov. například Am 2,6-8, kde je pěkný soupis toho, co Bohu vadí). Bůh, jak jej podává Bible, není žádná skleníková květinka, strnulá, chladná, nevzrušená bytost, jaké nacházíme v některých východních náboženstvích. Je Bohem vroucí lásky a hněvu, slitování a vzteku.
V Novém zákoně si apoštol Pavel bere na pomoc onen výrok o odplácejícím Bohu a činí z něj mocnou pohnutku, jak zvládnout svůj hněv: Jak je to jen možné – pokud záleží na vás – žijte v pokoji se všemi lidmi. Nezjednávejte si svoje právo sami, moji drazí, ale nechte Boha, aby on spravedlivě potrestal. Stojí totiž v Písmu: „Mně patří pomsta, já odplatím“, praví Pán. Ale (spíše naopak): „Když tvůj nepřítel má hlad, dej mu najíst, když má žízeň, dej mu napít. Budeš-li to tak dělat, nahrneš mu na hlavu žhavé uhlí“ (Řím 12,18-20)
Když mě někdo nebere na vědomí, špatně se mnou zachází, podvádí mě nebo mi bezostyšně lže a jestliže Bůh neexistuje, pak když mu to neoplatím, neudělá to nikdo. Nespravedlnost bude doutnat v mém srdci, a ono to těm druhým bude procházet. Je tedy nad slunce jasnější, že si to s nimi musím vyřídit: rozlobím se buď pasivně, to znamená lak, že budu nevrlý a mrzoutský, nebo zvolím hlučnou, násilnickou verzi. Existuje-li však Bůh, který má v popisu práce zabývat se nespravedlností a zlem (jak se to o biblickém Bohu říká), pak to do celé situace vnáší úplně novou perspektivu. Mohu totiž nechat na Pánu Bohu, aby si to s druhými vypořádal buď v tomto životě, nebo v tom dalším.
Apoštol Pavel doporučuje svým čtenářům, aby hněv zvládali následovně: pokud je to v našich silách, zachovávejme mír mezi sebou a těmi druhými. Budou samozřejmě okamžiky, kdy budeme muset řešit spory a napětí či protestovat proti špatnému zacházení. Pavel zde však doporučuje, abychom se pokud možno vyhýbali hněvu. Budu-li se snažit řešit problémy hněvem, natropí to patrně víc škody než užitku, jelikož to velmi pravděpodobně povede k tomu, že ten druhý se zase naštve na mě a bude mi to chtít vrátit ve stále vzrůstající spirále zloby.
U toho se však prastará křesťanská rada nezastavuje. Jelikož v hněvu působí prudké emoce, nepotlačuj je, říká Pavel, neboj se a dej je najevo, ale jiným, docela šibalským způsobem. Pokud ses střetl s někým, kdo tě rozlobil, neboj se a udělej to tak, jak to on nejméně očekává. Buď na něj hodný. Kup mu dárek. Dej mu květiny. Postup o krok dál, než bys sis normálně počínal vůči někomu jinému; udělej to jinak: udělej pro něho něco dobrého.
Hněv je občas třeba ventilovat, dát najevo, nikoli jen potlačovat. Mark Twain doporučoval: Když jsi naštvaný, počítej do čtyř; když jsi hodně naštvaný, tak si zanadávej.
To je přece lepší než někoho uhodit! Jak jsme viděli, hněv se dá vyjádřit nejrůznějším způsobem: aktivně, pasivně, násilně nebo nevraživě. Proč ne kultivovaně a elegantně?
Když Boha hněváme, jeho první reakcí ve skutečnosti vůbec není nás potrestat, nýbrž odpustit nám, trpělivě čekat, neustále nás zaplavovat dobrem. Ježíš jednou řekl, že on [Bůh] dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým (Mt 5,45). Tak my máme jednat jako Bůh, máme se obzvlášť snažit „žehnat těm, kteří vás proklínají“ a „modlit se za ty, kdo vám ubližují“.
Jedním z nejkrásnějších popisů Boha ve Starém zákoně je tento: „Hospodin, Hospodin. Bůh milosrdný a milostivý, shovívavý, velmi laskavý a věrný“ (Ex 34,6). Je-li Bůh shovívavý, hned se nerozhněvá, ale rychle odpouští, pak se možná nevydáváme špatnou cestou.