NESTŘÍDMOST A MILOST

Chuť k jídlu není něčím neutrálním; jakýmsi složitým způsobem jsou postoje k jídlu vesměs spjaty s naším duchovním a citovým zdravím.

Zde se začínají odhalovat důvody, proč křesťanství považuje nestřídmost za hřích, a opět se vracíme k biblickému obrazu lidí jako celého národa, jehož citové, tělesné a duchovní potřeby jsou spojeny v jeden celek, kde jedna část ovlivňuje ostatní. Podle křesťanského přesvědčení se tu ukazuje, že v jádru veškerého našeho špatného zdraví, našeho sebepoškozování a devastace, kterou si způsobujeme navzájem a celé planetě, na níž žijeme, je naše spojení s Bohem, který nás stvořil, nebo naopak to, že s Bohem spojeni nejsme.

Proč se lidé přejídají tak, až se stanou obézními, nebo naopak hladoví, až mají anorexii? Všechny studie ukazují, že tyto poruchy často pocházejí z pocitu vlastní bezcennosti. Podobně i anorexie a bulimie často vznikají jako reakce na zármutek nebo odpor k sobě samému. Asociace pro stravovací poruchy říká, že tyto druhy sebepoškozování jsou obvykle způsobeny např.: „nízkou sebeúctou, špatnými rodinnými vztahy, potížemi s přáteli, smrtí někoho zvlášť drahého, problémy v práci, na střední nebo vysoké škole, nízkou sebedůvěrou, sexuálním nebo citovým zneužitím. Mnoho lidí říká, že se prostě cítí ‚moc tlustí‘ nebo ‚ne dost dobří‘.“

Tohle jsou pochopitelně krajní případy. Ukazují nicméně na to, jak snadno používáme jídlo a pití k tomu, abychom jimi nahradili něco, co ve svém životě postrádáme, abychom si dodali útěchy, když se cítíme osamělí, a abychom si udělali radost, když se cítíme nejen tělesně, nýbrž i duchovně hladoví a vyprahlí.

Dobře to vystihuje americký filozof a spisovatel Peter Kreeft: „Pohnutkou k nestřídmosti je podvědomý pocit vlastní prázdnoty: musím se něčím naplnit, protože jsem prázdný, průzračný jako duch, bezcenný.“ Nestřídmost se snaží vyplnit duchovní vakuum tělesným lékem. Je to, jako bychom brali penicilin na pukající srdce. Na penicilinu není nic špatného, nepomáhá však na neklidnou duši, a když to s ním přeženeme, mohou nás potkat nejrůznější problémy.

JAK ROZPOZNAT NESTŘÍDMOST A SPRÁVNĚ NA NI REAGOVAT?

K nestřídmosti dochází, když je přerušeno spojení mezi jídlem a jeho účelem. Jídlo je od toho, aby posilovalo tělo, aby obohacovalo náš společný život a bylo příjemné jednomu z našich smyslů – chuti. Naopak není od toho, aby dodávalo útěchu těm, kdo jsou izolovaní a osamělí, aby posilovalo naši křehkou představu o sobě samých nebo aby nahrazovalo modlitbu. Začínáme-li si uvědomovat, že jaksi neopodstatněně pravidelně jíme sami z důvodů, které jsou patrně odlišné od vlastního smyslu jídla, právě tehdy bychom si měli dát dobrý pozor na to, jakou roli hraje jídlo v našem životě, nebo vyhledat nějakou pomoc.

Ani anorexie, ani bulimie nejsou samy o sobě hříchy. Jsou to typy destruktivního chování, které často postihuje lidi z hlubších důvodů, než jaké dokážeme pochopit. Avšak jak jsme už viděli, hřích je složitá, zapeklitá, zamlžená, ne průhledná záležitost, v níž se naše rozhodnutí proplétají se silami, které nemáme příliš ve své moci a které nás vedou k tomu, že vězíme v modelech chování, jež nás ničí. Stravovací poruchy jsou krajním případem toho, co se může stát, když se jedení neudržuje v náležitých mezích a když v lidském životě začíná zaujímat místo náležící jen Bohu.

Když Peter Kreeft mluví o prázdnotě, jakou se nestřídmost snaží vyplnit jídlem, dává na tuto prázdnotu křesťan skou odpověď: „Tuto prázdnotu může vyplnit pouze vědomí Boží lásky ke mně, může ze mne učinit silnou osobnost, poskytnout mi hodnotu, jakou definitivně mám.“ Jestliže nadužívání jídla často vychází z hlubokého pocitu jakéhosi nesouladu, nepořádku, ztráty pocitu vlastní ceny, pak křesťanskou odpovědí na snahu nalézt pravý smysl toho, že za něco stojím, je vědomí, že tento pocit může pocházet jen od Boha, který nás stvořil. Jen když se naše zoufalé prahnutí po lásce setká s tou nejhlubší láskou, jež přináší to největší uspokojení, tedy láskou Boha, který je láska, začínají se tato nejhlubší zranění hojit. Nestřídmost je chorobná touha. Je to představa, že jídlo dokáže uspokojit naše nejhlubší potřeby. A přitom něco takového nedokáže uspokojit nic stvořeného. Byli jsme stvořeni tak,a bychom své nejhlubší uspokojení nalézali ve spojení se svým Stvořitelem; když se učíme toužit po něm nade vše ostatní.

Je jasné, že zotavit se z takových schémat chování může trvat dlouho, jak to ostatně bývá u většiny hříchů. Avšak klíčovým prvním krokem je svěřit svůj problém do jiných rukou. Chorobný cyklus může přerušit pouze pomoc zvnějšku a ta nám umožní „rozhodnout se, že svěříme svou vůli a svůj život do Božích rukou, nakolik Boha chápeme“.

Ať už jde o přejídání nebo naopak o nezdravé hladovění, křesťanská odpověď spočívá v tom, že člověk svěří svůj prolém do rukou někoho jiného – Boha. A to ne pouze část problému, ale problém celý. Nesmíme to s jídlem a pitím přehánět nebo je naopak omezovat na co nejmenší porce. Nesmíme dopustit, aby jídlo ovládlo náš život; od toho zde jídlo přece není. Toho však dosáhneme jen vědomým rozhodnutím svěřit tento problém do rukou Božích; nechme působit Boha, neboť jen on nám může pomoci rozbít struktury nadužívání a sebepoškozování. A takovým způsobem se dá utvářet nová identita. Pak už jídlo nebude určujícím činitelem při utváření představy člověka o sobě samém. Svou podstatou je člověk někdo, kdo je milován a přijímán Bohem, který vstoupil do lidského života v osobě Ježíše Krista. Tento krok spočívající v tom, že člověk svůj problém svěří někomu jinému, není snadný; je to však jediná možnost, jak nalézt vědomí vlastní hodnoty prostřednictvím jediného pravého Boha, který nás stvořil a který si nás zamiloval.

JAK NESTŘÍDMOST VYLÉČIT?

Jaká je křesťanská odpověď na nestřídmost? Jednoduchá: nedržet dietu, nýbrž postit se. Nebo přesněji – dodržovat prastarý rytmus postu a hodování. V křesťanské církvi totiž půst a hod vždy tvořily součást závazných pravidel křesťanského života. Je to také připomínka, že neovládat chuť k jídlu znamená ohrožovat nejen své tělesné proporce, tvar těla a jeho fungování, nýbrž i srdce a duši. Nestřídmost totiž neničí jen tělo, škodí i duchu.

Zdroj: Graham Tomlin: Sedm hlavních hříchů a jak je překonávat