5. Smilstvo

Ingres_-_Paolo_and_Francesca

Máme sklon se domnívat, že smilstvo není třeba definovat. Náš svět je jím tak fascinován, že podle svého mínění až příliš dobře víme, co to je a jaké to je. Hned zpočátku je však třeba upozornit na jednu důležitou věc. Smilstvo není totéž co pohlavní touha.

Křesťanský nepřátelský postoj ke smilstvu není nepřátelstvím k sexu.

Ke smilstvu dochází, když se sexuální přitažlivost stává ve vztahu dvou lidí dominantním a vše přebíjejícím činitelem. Dochází k němu, když jedinou věcí, na kterou člověk myslí, když vidí někoho jiného, je jeho tělo a požitek z toho vzít si ho, mít ho ve své moci, podmanit si ho a vlastnit.

Chtíč je touhou dobývat a zmocňovat se. Jde tu i o osobní, tělesné uspokojení. Ten druhý zde představuje prostředek k tomuto uspokojení, k uvolnění napětí sexuální touhy. A ta jako taková dělá z člověka něco nižšího, než je on sám.

V jádru smilstva a chtíče je totiž ryzí sobectví, a to je ten hlavní problém. Tomáš Akvinský to říká jednoduše: „Sexuální chtíč označujeme jako sebelásku.“ V Bibli nacházíme klasický příklad ničivého chtíče v příběhu o králi Davidovi, jednom z velkých biblických hrdinů, jenomže v této oblasti života hluboce narušeném. (2Sam 11-12)

Ke smilstvu dochází, když někdo pokládá jiného člověka za pouhé tělo a nic víc; za nástroj, prostředek k dosažení cíle, nikoli za cíl sám o sobě. Smilstvo je špatné ne proto, že sex je „nečistý“, ale protože sexuální touha tímto způsobem znetvořená je až do morku kostí krutě sobecká. V jádru rozdílu mezi sexem a smilstvem je ještě toto: při správně pojímaném sexu se především snažíme dávat a potom také náležitě přijímáme. U smilstva je hlavní pohnutkou dostávat, a ačkoli může dojít k dočasnému ukojení, vede jen k další frustraci.

Máme-li co činit s chtíčem či smilstvem, a nikoli s láskou, je člověk pouze prostředkem, médiem, nástrojem, věcí k uspokojování potřeb. Proto je smilstvo v zásadě sobecké a proto je smilstvo pro člověka špatné: posiluje totiž iluzi, že já jsem středem vesmíru.