TĚLO A DUŠE

Křesťanská teologie vždycky tvrdila, že jsme tělo i duše a že obě složky jsou nerozlučně spjaty – tak, že se nedají oddělit. Křesťanství chápe lidi jako zcela integrální bytosti, utvořené z tělesné a duchovní podstaty, jež si můžeme jako oddělené entity představit jen v teorii, ale nelze je rozlišit v praxi. Jsme tělesní i duchovní.Žádný křesťan, který si to uvědomí, nemůže tedy zacházet s lidmi, jako by to byla pouze těla nebo pouze duše. Smilstvo chápe druhé, jako by byli pouze tělo a nic jiného.

Smilstvo člověka prostě nesprávně chápe. Nerozumí mu, ponižuje ho a degraduje. Jelikož nemůžeme oddělit svou duchovní podstatu od tělesné, je sex hluboce duchovní i tělesný akt. Dotýká se nás na těch nejhlubších úrovních těla i duše. Smilstvo se neohrabaně snaží o to první, aniž by se dotklo toho druhého, a to právě nejde.

Z téhož důvodu vychází tradiční křesťanské učení, že sex se musí držet v přísně stanovených mezích, tj. mezích vymezených celoživotním manželským závazkem. Jsme-li duchovní živočichové, u nichž jsou vzájemně propojeny duše, mysl, srdce a tělo, pak nejintimnější tělesné spojení bez odpovídajícího duchovního spojení srdcí, myslí a zvláště životů znamená žít ve lži. Znamená to předstírat, že to myslíme vážně, když chceme někoho jiného, ale ve skutečnosti chceme pouze jeho část. Jeden můj přítel kdysi nazval svou přednášku o nemanželském sexu „Lež v posteli“, a měl na prostou pravdu.

Kompromisem by bylo říci, že promiskuitní chování samozřejmě není v pořádku, ale miluje-li jeden člověk druhého, pak se jistě spojují jejich srdce a mysli. Vážně k tomu něco přidává nějaký kus papíru? Když někoho milujeme, tak proč s ním nejít do postele? To však vyvolává celou řadu dalších otázek. Jak víme, že někoho milujeme? Je to snad nějaký pocit? To ten druhý nás nějak přitahuje? A co se stane, jestliže tyhle pocity ztratíme příští rok nebo hned příští týden nebo když se vedle toho druhého ráno probudíme.

Slova „miluji tě“ jsou velmi zvláštní; měli bychom jich opravdu používat opatrně. Pravá láska znamená cenit si toho druhého natolik, že se mu bezvýhradně oddáme, že ho budeme milovat natolik, že mu vždy budeme věrní, a to nejen když se všechno daří nebo když máme z druhého prospěch, ale když se naopak nic nedaří a kdy v tom vztahu budeme nějakou chvíli víc dávat než přijímat. Co když ten druhý třeba náhle zbankrotuje nebo onemocní nebo se zmrzačí? Milujeme svého partnera natolik, že mu zůstaneme věrní i tehdy? A jak víme, že jsme opravdu ochotni to udělat? Je jasné, že oddaná, věrná láska zahrnuje závazek učiněný tomu druhému. Tady pomáhá i jeho zveřejnění: veřejně a otevřeně si lásku slíbit před lidmi, které známe, a před kýmkoli dalším, kdo u toho chce být, aby nebyly žádné pochybnosti, že se dáváme tomu druhému navždy, ať budeme v lepší či horší situaci, ať budeme chudší nebo bohatší, ať budeme nemocní nebo zdraví. Manželství je mnohem víc než jen kus papíru. Ten (nebo snad ještě lépe zlatý prstýnek) slouží jako důkaz, doklad našeho výhradního závazku, který je přítomen v jádru pravé lásky.

Tohle je jedna z oblastí, kde se křesťanská morálka střetává s většinou současných kodexů chování Objasňuje to však, proč si křesťané jsou vědomi posvátnost sexu a proč s ním vždy chtěli zacházet opatrně. Jak se dá takovým životem žít v dnešní tak silně sexualizované kultuře, zvlášť u lidí svobodných? Nejsnáze se takovým životem žije ve společenství, kde sex není ustavičným námětem rozhovorů, kde sebemenší narážka nevyvolává hned pochechtávání a kde panuje pravá blízkost a přátelství spolu s jasné dohodnutým pravidlem, že dobrá, hluboká přátelství mezí lidmi opačného pohlaví nemusí skončit v posteli. Jinými slovy, je to společenství, kterému se daří být tím, čím by měla být církev: skupinou lidí, kteří si jsou plně vědomi vlastních slabostí a své zranitelnosti, ale kteří se rozhodli jít touto cestou křesťanského života spolu a vzájemně si pomáhat radovat se ze skutečné oproštěnosti od zhoubného rázu smilstva. Smilstvo se dá překonat a nahradit zdravými, vyzrálými pevnými vztahy, ale jen začneme-li se učit vzájemným vztahům jakožto vztahům nedílných lidí, tj. nejen jejich těl, ný. brž lidí hodných úcty, protože jsou stvořeni k obrazu Božímu nerozlučně, celistvě jako duše a tělo.

Křesťanství oslavuje sex v kontextu manželství. Učí lidi chránit si manželské vztahy s krajní bedlivostí a tedy dávat si pozor, abychom nerozvíjeli příliš těsné vztahy s lidmi mí mo své manželství.