Dá se na lakomství nalézt něco dobrého? Nebo je opravdu tak špatné? Proč se nachází na seznamu sedmi hlavních hříchů, když přece vidíme řadu pozitiv, jež jsou důsledkem neškodného zájmu o sebe samého? Není lakota a chtivost, jak říká skotský filozof David Hume, „hnací silou průmyslu„? Nezastavilo by se bez určitého prvku lakomství celé hospodářství a celý lidský pokrok? Není pro ně lakomství úplně zásadní věcí?

LAKOMSTVÍ A VLASTNÍ ZÁJEM

Než se do toho příliš zapleteme, musíme si ujasnit některé zásadní rozdíly mezi vlastním zájmem, ctižádostí a lakomstvím.

Vlastní zájem se od lakomství liší, ale může se lakomstvím postupně stát. Vlastní zájem má totiž své meze, jimiž jsou zájmy ostatních: vlastní zájem nesmí zasáhnout zájmy jiných. Pokud moje touha zbohatnout znamená, že začnu okrádat svého zaměstnavatele tím, že budu zcela vědomě falšovat své výdaje spojené s prací, pak se z mého vlastního zájmu (tedy z touhy mít dost prostředků, abych se měl v životě dobře a mohl podporovat ty, kdo jsou na mně závislí) stává lakomství a chamtivost (tedy touha mít víc bez ohledu na to, jak se to dotkne těch druhých). Lakomství nastává, jestliže se vlastní zájem na tyto meze neohlíží, začíná-li být bezuzdný a nezřízený, nehlídá-li jej žádný jiný činitel. Lakomství nabývá vrchu, když už se domnívám, že jde pouze o mé potřeby a že je nemusím uvádět do souladu s potřebami těch druhých. Pokud se vlastní zájem stává pro mě tím hlavním, jako by na světě neexistoval nikdo jiný a jako by tím jediným, na čem záleží, byl jen a jen můj život a můj prospěch, právě tehdy začíná být lakomství ohavné.

Oprávněný zájem o sebe znamená, že se starám o sebe a o ty, kdo jsou mi svěřeni. Zdravá ctižádost může dosáhnout velkých věcí. Avšak lakomství a chamtivost vždy jenom spotřebovávají a stravují. Konkrétně stravují toho, koho se zmocní. Ten, kdo podlehl chamtivosti, je vždycky nešťastný, protože nikdy nemá ničeho dost. Cokoli získá, znamená pro něj vždy méně, než kolik by toho získat mohl. Když dostane přidáno na platu o padesát procent, zmocní se ho trýznivé zklamání, že to nebylo o šedesát. Chamtivost je odporná a zhoubná.

Lakomství ovšem vrhá ještě temnější stín, než kdyby z nás jen dělalo lidi nešťastné a nespokojené. Hrozí totiž také tím, že zničí náš svět. Hospodářství poháněné spotřebou a vlády slibující stále vyšší životní úroveň, protože nikdo se neodváží slíbit něco menšího – to vše nutně povede k vyčerpání světových zdrojů, takže život se stane docela jednoduše neudržitelným. Chamtivost puštěná ze řetězu zničí naši planetu a její bohatství. Více než polovina původních pralesů je už zlikvidována a třetina těch, co ještě zbyly, zmizí v následujících dvaceti letech, bude-li současný trend pokračovat. Třetina korálových útesů na světě už byla zničena nebo vážně poškozena. V posledních 550 milionech let došlo k pěti velkým vyhynutím druhů. Proč bychom my nemohli být šestým?

V globálním oteplování jsme už pravděpodobně překročili bod, odkud není návratu, a to se všemi potenciálně katastrofálními důsledky pro ledovcové kry a pro úroveň hladiny oceánů a pouště. Ničení životního prostředí v posledních dvou stech letech je klasickým příkladem dopadu chamtivosti.

Hranice, kde začíná oprávněný vlastní zájem a kde nezdravá lakota, je nezřetelná.