Slovo „hřích“ má bohatou minulost. Peccato, péché, Sunde, sin, peccatum, hamartia, hřích; ať už vešlo do kteréhokoli jazyka, vyvolávalo kdysi děs – je to slovo, které nahánělo hrůzu snad každému Evropanovi. Mělo podobný emocionální účinek, jako mají dnes pro nás výrazy „nacista“ či „rakovina“. Bylo to něco, s čím lidé nechtěli mít vůbec nic společného; bylo to cosi děsivého a nebezpečného.

Potíž tkví v tom, že pojetí hříchu jako „porušení pravidel“ nás nevede k jeho podstatě. Utkvělá představa „dodržování pravidel“ jen pro ně sama obvykle svědčí o tom, že někdo to někde špatně pochopil, a není divu, že v nitru pociťujeme – a zčásti i oprávněně – záchvěv vzdoru. Trvat pouze na dodržování zákona je Často známkou jakýchsi okleštěných, suchopárných morálních představ. Takhle vznikají prudérní puritáni, kteří do všeho strkají nos a všechno odsuzují. Zákony tu jsou proto, aby chránily, co je důležitější než ony samy. Nejsou to cíle samy o sobě, Uvědomíme-li si, že zákony nás mají ochraňovat, že tu jsou, aby střežily to podstatné a cenné, jako je lidský život, rodina, manželství, pověst, společenství a mír, začne nám docházet jejich pravá funkce. Existence zákonů je nezbytná pro ochranu dobra, ale samy zákony nesměřují k jeho jádru; jednoduše se snaží zajistit, aby dobro přetrvalo.

Hřích či hříchy je tedy asi nejlepší chápat ne jako porušování pravidel, ale jako zhoubné návyky. Tato rozprava pokládá sedm hlavních hříchů za „sedm vysoce zhoubných návyku lidí“. Hříchy jsou způsoby života, které – pokud jim dovolíme, aby se nás zmocnily – rozvrátí vše, co je v našem životě dobré, a povedou nás ke zničení všeho kolem. Právě proto nesmíme mít s hříchy nic společného. S hříchem však souvisí jedna obzvlášť důležitá věc, která zasahuje až samu podstatu toho, proč jej křesťanská morálka chápala vždy tak nekompromisně.