SPOLEČNÝ ŽIVOT

Jeden příběh vypráví o ženě ze Skotska, které se jednou zrána, když se vrátila z presbyteriánského kostela, kam chodívala, zeptal její nevěřící manžel, o čem bylo kázání. „Pastor kázal o hříchu,“ odpověděla. „A co o něm povídal?“ ptal se dál manžel. Žena řekla: „Byl proti němu.“

Proč vlastně křesťané tropí kolem hříchu takový povyk? Proč si kazit menší nevinný špás takovým negativistickým, škarohlídským a zkormouceným názorem na život? Odpověď je důležitá a Často se jí dost dobře nerozumí. V jednom smyslu se dá formulovat docela jednoduše: život by se měl žít společně a hřích nás od sebe odděluje.‘

Pro křesťany jsou lidé stvořeni „k obrazu Božímu“. Jinak řečeno, jsme jakýmsi způsobem stvořeni tak, abychom se podobali Bohu, abychom odráželi něco z jeho podstaty a starali se o svět v jeho zastoupení, jeho jménem. Je-li tomu tak, mohli bychom očekávat, že něco z této „jednoty v mnohosti“ platí i o nás. Za posledních několik set let jsme měli sklon uvažovat sami o sobě jako o jednotlivcích, kteří mají svobodu nezávislé volby. Podle tohoto názoru se můžeme příležitostně rozhodnout, že se spojíme s jinými lidmi, které třeba máme rádi, ale v jádru jsme na sobě navzájem nezávislí, svobodní ve svých svrchovaných právech disponovat svým tělem a duší. Křesťanská víra to však vidí jinak. Naše pravá podstata nespočívá v individualitě, nýbrž v náležení. Svou pravou identitu nacházíme ve vztahu k druhým, nikoli v izolaci od nich; ve vzájemné závislosti, nikoli nezávislosti. Ještě než jsme nezávislými individualitami, jsme v prvé řadě členy rodin, společenství, obcí a skupin přátel. Jsme pochopitelně individuální bytosti a vskutku máme významný díl osobní svobody, ale tak jako je Bůh různost v jednotě, jsme takoví i my. Jak naznačuje kniha Genesis, není dobré, aby byl člověk sám.

Když Ježíš hovořil o cíli lidského života, často používal obrazů a přirovnání běžných ve Starém zákoně: představa velké hostiny, kde jsou stoly s pestrobarevným chutným jídlem a silným červeným vínem a okolo hlučná, družná skupina blízkých přátel, všude veselí, radost a spokojenost. Není to běžná představa, jakou spojujeme s náboženstvím, ale opět je třeba říci: zdá se, že Ježíš zřídkakdy splňoval očekávání nábožensky založených lidí. Vtip spočívá v tom, že právě tam, k takové hostině lidský život směřuje. A tak by se také měl žít: v souladu, v družném společenství a s milostí.

Avšak jak tohle všechno souvisí s hříchem? Dobro nám umožňuje dobře spolu žít a vycházet; umožňuje vytvářet z našich vzájemných odlišností něco tvůrčího, krásného a radostného. Hřích naopak tento soulad rozvrací, a proto vedou odlišnosti mezi námi k neštěstí a bolesti. Přesně to, co zkazí pěkný společný večer – takové věci jako závist, pýcha, sexuální nevázanost či hněv -, se označuje jako hřích. Hněv, žárlivost a pýcha, jak ještě uvidíme, ničí přátelství, rozvracejí společenství a zanechávají lidi osamocené. Samota sama o sobě samozřejmé není něco špatného; občas ji potřebujeme, abychom si obnovili určitý nadhled, ujasnili perspektivy a nově se zorientovali. Pro samotu však v zásadě stvořeni nejsme. Jsme stvořeni pro společenství, pospolitost, přátelství, pro to, abychom byli spolu. A hřích je z hlediska křesťanského světového názoru všechno, co nám v tom brání, co narušuje naše vztahy, naše vzájemné vazby a nakonec i vztah k Bohu, který dává život, ducha a radost. Hřích nás izoluje. Brání nám udržovat zdravé vztahy s ostatními.