HŘÍCH A SVÁDĚNÍ K NĚMU

Pro nás se celá situace komplikuje tím, že současná kultura na Západě rehabilitovala nejen slovo „hřích“, ale také takřka vše z jednotlivých hříchů, takže hříchy už nejsou ošklivé, odporné hrůzy, nýbrž jsou pro nás rafinovaně a svůdně přitažlivé. Smilstvo, závist, lakomství a nestřídmost podněcují prodej novin, aut a exotických potravin ze vzdálených zemí, a tak tu máme naprosto přirozeně co dělat s mocnými silami bezprostředně zaměřenými na povzbuzování těchto návyků, aby v našich duších a společnostech bujely jako plevel.

Není to však jen náš současný svět, který objevil potěšení z hříchu. Naši předkové nebyli tak nevinní, jak bychom se mohli domnívat. Ne všem se pochopitelně hřích ošklivil; lidi lákal odjakživa, byl vždy zcela reálně a silně přitažlivý. A pokud tohle nepochopíme, nepochopíme hřích nikdy. Život by byl jednoduchý, kdyby to, co je pro nás špatné, bylo taky ošklivé, a kdyby naopak to, co je pro nás dobré, bylo zároveň krásné. Takový však život není. Jak řekl velký Augustin o svém mladickém sklonu krást jen pro kradení samo: „Bylo to špatné, a mně se to velmi líbilo.“ Až budeme postupná rozebírat jednotlivé hříchy, uvidíme, jak skrytě svůdnými se nám staly.

Velká literární díla, jež se v minulosti zabývala hříchem, měla jednoduchý cíl: odhalit ošklivost hříchu a demaskovat pozlátko přitažlivosti, které hřích má. Dantova Božská komedie, jedno z největších děl evropské literatury, ve 13. století ukazovala, kam hříšné jednání vede. Předváděla, jak byl každý hříšník adekvátně potrestán, představou tak elegantní symetrie, že to vypadá jako něco zcela samozřejmého. V Dantově imaginárním pekle jsou hněvivci odsouzeni rvát se spolu navěky; nestřídmí a hltavci se musí válet v blátě jako prasata, vystaveni ustavičným dešťům a krupobití, a končí tak, že jedí krysy, ropuchy a hady, což je parodie na jejich nenasytnost. Líní nebo neteční jsou odsouzeni k neustálému spěchu, sotva dechu popadajíce, a tak dále.

Je však zvláštní, že každý hřích obsahuje ve svém jádru něco dobrého. Ve středověku byly hříchy umělecky zachycovány jako pokřivené, znetvořené podoby něčeho dobrého. Důvod je nasnadě. Smilstvo využívá potěšení, které máme v pohlavní touze a uspokojení, a pokřivuje ho ve stravující, ničivé otročení, jež se nedá ovládnout. Nestřídmost deformuje požitek ze šťavnaté hovězí pečínky a sklenky temně červeného Beaujolais a vede k tomu, že je člověku špatně, protože se přejedí.

Hřích má v sobě vždy i cosi groteskního. Na starých jarmarcích stávala obvykle jedna stáj, kde jste se mohli postavit před křivé zrcadlo, jež některé části těla zvětšovalo a zároveň jiné zmenšovalo. Vypadalo to legračně, ale zároveň to i tak trochu nahánělo hrůzu. Hřích dělá totéž. Vezme si něco krásného a zohyzdí to tím, že to překroutí a zdeformuje, takže se to ještě dost podobá původnímu stavu uchovávajíc si svou přitažlivost, ale zároveň je to v ostrém světle ošklivé jako … no, jako hřích. Na jedné straně je to docela legrace. Většina našich vtipů se točí kolem toho, co je groteskní: jsou to nepatřičné, pokroucené nebo divné věci. Groteskní věci mají však i svou druhou – odvrácenou – stranu a právě tu se středověké nápadité básnictví jako třeba Dantova Božská komedie snaží odhalit. Teolog Cornelius Plantinga říká: „Hříšný život je zčásti skličující, zčásti směšnou karikaturou skutečného života lidského.“

To nás přivádí k něčemu, co je v povaze hříchu a zla velice důležité. Ačkoli zlo se může jevit jako obludná a děsivá síla, jež hrozí všechno přemoci, může pokřivit a zničit koneckonců jen to, co je svou podstatou dobré. Hřích je vždycky parodie, je to jednání, které často vypadá neurčitě jako dobro a často předstírá, že je dobrem. Chce to obvykle jistou soudnost, jistou morální a duchovní inteligenci, rozlišovací schopnost, abychom rozdíl mezi dobrem a zlem náležitě rozeznali. Ale rozdíl mezi nimi samozřejmě je a právě schopnost poznat rozdíl mezi dobrem a zlem je pravou známkou lidské a osobní zralosti. Nicméně důvod, proč je často obtížné rozeznat, co je dobro a co zlo, tkví v tom, že i hřích obsahuje vždy něco dobrého. Vždycky si vezme něco ušlechtilého či hodnotného a pokazí to, pokřiví a zoškliví, takže z labutě se stane ošklivé kačátko. Když se rozčílím na bratra, sestru nebo na dítě, obvykle to zdůvodňuji především jednáním těch druhých, které třeba nebylo v pořádku. Žárlivost a závist nás zase přesvědčují o tom, že představují opravdu adekvátní pobouření z velké nespravedlnosti, která dala jinému to, co jsme si zasloužili my.

Z toho pochopitelně vyplývá, že ať jsou hřích a zlo sebeobludnější, jsou podle křesťanského světového názoru nakonec nicotné a ubohé ve srovnání se skutečným dobrem. Augustin se celý život snažil pochopit povahu zlomyslnosti. Ke konci života jeho zájem o reálnost zla zeslábl a byl nahrazen něčím mnohem větším. Cambridgeský historik Gillian Evans říká: „Tam, kde si zpočátku uvědomoval zvrácenost a prázdnotu [zla], jeho obrovskou temnotu, jeho beznadějně spletitou zašmodrchanost, nyní možná konečně dospěl k pocitu, že je to něco svou podstatou nicotného ve srovnání se světlem a mocí Dobra.“

Ačkoli se hřích a zlo mohou jevit jako mocné a přitažlivé, nikdy nejsou tak mocné a přitažlivé jako dobro. Někdy však chvilku trvá, než se naučíme milovat dobro, jako to trvalo Augustinovi. Naučit se odstranit pýchu, závist, lakomství a ostatní hříchy není cesta snadná, ale celé směřování lidského života a osudu je už takové. Představme si, že vstupujeme do řeky, která pomalu teče směrem k moři. Když do ní vstoupíme, náhle nás zachytí slabý proud, který vzhledem k nerovnosti říčního koryta a odklánění proudu teče opačným směrem, a my se sotva udržíme na nohou. Dnešní život je možná něco jako stát v takovém proudu. Nemusí být snadné naučit se dobře žít, protože nám to ztěžuje kultura, která nás obklopuje, ale když se na to podíváme z odstupu, celá řeka lidského života a osudu leží v opačném směru – na cestě dobra, života a ctnosti.