HŘÍCH A BŮH
Smilstvo, hněv a pýcha nám mohou dát, co chceme, ale nakonec si toho všeho budeme užívat v naprosté izolaci, kdy se v duši budeme užírat, a navíc zcela o samotě. Avšak k nejhlubšímu pocitu osamění dochází na ještě hlubší úrovni, než že ztratíme přátele a rodinu. Nakonec se totiž dostaneme do rozporu se světem i s Bohem samým. Neznamená to jen, že se nacházíme sami v pokoji; my jsme sami v celém vesmíru. Dřív či později, když se snažíme pochopit, jak křesťanství vlastně funguje a jak nám může napomoci k lepšímu a plnějšímu životu, se musíme začít zabývat problematikou Boha.
Hned na počátku naší cesty musím bez okolků prohlásit: ať se třeba snažíme sebevíc, křesťanský život se nedá žít bez Boha. Bez Boha nemůžeme ve skutečnosti ani začít chápat způsob, jak přemáhat zlo.
V Bibli, když se lidé setkali s Bohem, obvykle neměli pocit souladu, řádu, lásky a všeobecného pokoje. Setkání často začínalo pocitem obrovské nepřiměřenosti – jak by se asi cítila barová zpěvačka v přítomnosti skutečné primadony nebo třeba golfový amatér hrající jen občas, kdyby hrál vedle profesionála – jenom v mnohem, mnohem vyšším stupni. Poté, co měl vidění Boha v chrámě, dokázal prorok Izajáš jen vykoktat: „Běda mně, je se mnou konec! Vždyť jsem člověk nečistých rtů.“ Když Petr spatřil Ježíše konat velmi zvláštní zázraky, chtěl v děsu utéci co nejdál: „Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!“ Máme-li pocit, že bychom měli změnit svůj život, nebo že aspoň není takový, jaký by měl být, mohlo by to znamenat první náznak, že někde v nás skutečně působí Bůh. A to je dobré znamení, neboť abychom se sebou mohli vůbec něco udělat, musí nejprve začít náš vztah s Bohem, byť jen váhavě a nejistě.
A ještě jedna poznámka. Naším cílem není pořídit soupis pravidel, který by nám pomohl, jak se vyhýbat hříchu, ale vytvářet zvláštní kvalitu života, která by nám umožnila vykořenit zlé návyky a vytvořit nové. Není to tak, že si něco přečteme v knížce a pak podle toho jednoduše postupujeme; rozvíjíme si určitou schopnost, kvalitu života, která nám umožňuje dělat jisté věci, aniž bychom o nich vůbec přemýšleli. Když jsme na tom fyzicky dobře, můžeme třeba běžet na autobus a stihnout ho, vyběhnout po schodech a vůbec se přitom nezadýchat. Podobně když jsme duchovně ve formě, jsme k ostatním laskaví, velkodušní a máme s nimi trpělivost, aniž bychom na to vůbec pomysleli. A vyhýbáme se lenosti, smilstvu a závisti, stejně jako se vyhýbáme mrtvému ptákovi na chodníku.
Nikdy však nestačí jen varovat před zlem. Pak zůstává jen jakési vakuum, prázdný prostor. Jedno podobenství v evangeliu říká, že když pouze vyženeme jednoho zlého ducha, hned přijde na jeho místo několik jiných. Je toho zapotřebí trochu víc: ukázat cestu k dobru. Chceme ukázat, jak by život mohl vypadat jinak, kdybychom nejen v Boha věřili, ale i brali vážně možnost, že Bůh není pouhým pojmem, představou v našem myšlení, ale skutečností, která se aktivně snaží naučit nás žít jinak.
Ctnosti koneckonců nevznikají naším úsilím. Vznik dobra v nás není záležitostí namáhavého morálního úsilí z naší strany, nýbrž odpovědí na lásku Boha, který nás hledal dávno před tím, než my jsme začali hledat jeho, a spoluprací s Duchem svatým, který neúnavně působí, aby v nás probudil aspoň nějakou podobnost s Ježíšem Kristem, tak jako sochař vytesává nádhernou sochu z neopracovaného, hrubého kvádru. Cesta popsaná v této knížce by ráda ukázala, jak bychom s Duchem svatým mohli spolupracovat, a ne mu v tomto působení bránit, a také by chtěla upozornit na nástrahy, jimž bychom se rádi vyhnuli. Je to už dávno, co Dante vylíčil putování sedmi hlavními hříchy směrem ke ctnosti. Naše cesta má tedy dobré předchůdce. Není určena malomyslným a bojácným; když se však po ní vydáme, ne-budeme na ní sami.
Zdroj: Graham Tomlin: Sedm hlavních hříchů a jak je překonávat