CO JE TO LENOST?

Lenost je patrně nejkomplikovanější ze všech sedmi hlavních hříchů a v porovnání s ostatními se dá jen velmi těžko definovat. Když se řekne lenost, napadne většinu lidí nejprve nicnedělání, zahálka. Ovšem lenost je často spojována se starší představou vyjádřenou latinským slovem acedia, které se někdy překládá jako „duševní lenost“ či „zoufalství„. Tato dvě vymezení však právě poukazují na problém, jaký s leností máme. Je-li to pouhé nicnedělání, lze ji pokládat za menší morální poklesek, avšak většina z nás by těžko označila menší zahálčivost za jedno z největších nebezpečí pro lidský život. Když si ráno trochu déle poležíme, nesrazí to asi západní civilizaci na kolena. Je-li však definována jako „zoufalství„, pak se nachází velmi blízko „deprese„, a dobře víme, že deprese je obvykle nemoc, která postihuje některé lidi bez jejich vlastního přičinění. Není to svobodně zvolený způsob života, úkon neposlušnosti vůči Bohu či komukoli jinému. Pokud to chápeme takto, sotva lze lenost označit za hřích. Lenost je buď příliš triviální, abychom se jí vůbec zabývali, nebo příliš neúmyslná, aby se z ní dal člověk vinit.

Klinická deprese je nemoc, jež může postihnout člověka bez nějaké zjevné příčiny a bez jeho viny. Ačkoli jsou příznaky podobné, je důležité odlišovat depresi od lenosti. Deprese může být způsobena genetickými faktory, nějakým traumatickým zážitkem či drogami. Lenost není depresí; je to jiná podoba zoufalství začínající drobnými věcmi: pokrčí-me-li rameny a odvrátíme-li se od někoho, kdo potřebuje naši pomoc, vypneme-li něco v srdci. Někdy může být něco takového způsobeno zklamáním ze života, ale začíná to tím, že dovolíme nechat se unášet lenivým postojem typu „to mě nevzrušuje“ a „je mi to fuk“, který se časem může stát životním návykem. Jakmile se nás takováto lenost či duševní malátnost zmocní, dá se těžko setřást a může vést k pohromě. Lenost je v zásadě stav, kdy život vzdáme, což pak vede k tomu, že se už z ničeho neradujeme; čeká nás jen trvalá ochromenost a letargie, jež neslibuje už nic nového, nic vzrušujícího, nic, pro co bychom měli vstát z postele a trochu se namáhat. Dorothy L. Sayersová o lenosti napsala: „Není to jen zahálčivost mysli a lenost tělesná: je to celková otrava vůle, která začíná nezájmem a postojem ‚je mi to úplně fuk! Zahrnuje i vědomé a úmyslné odmítání radosti a vrcholí nakonec chorobným sebepozorováním a zoufalstvím.“ Chceme-li si představit opak lenosti, pak jej ztělesňuje Ježíš. Na jeho rtech si nedokážeme představit něco takového jako „je mi to fuk“, „mě to nevzrušuje“ nebo „v klidu“. On svůj život prožíval se zaujetím, silou, intenzitou, smíchem, utrpením, radostí a bolestí, kde jako by každý člověk, který se k němu přiblížil, hrál důležitou roli. A přesto to nebyl život horečný či hektický, prožívaný bez klidu a míru. Ježíš, který zarazí rozhněvaný zástup, když chce kamenovat nevěstku, který se vlastní rukou dotýká malomocného, utišuje bouři pouhým slovem a horlivě ničí nepravý kult v chrámu, je přesným odrazem vášnivého Boha, jakého můžeme očekávat ze Starého zákona. Tento Bůh je pravým opakem reptající lenosti, a tuto vášeň v sobě rozvineme, otevřeme-li svůj život jemu.