LENOST A VZPRUHA

Tomáš Akvinský popisuje lenost, acedii, jako „smutek a děs či nudu ohledně duchovního a Božího dobra„. Má na mysli to, co nastává, když člověka po mnoha drobných rozhodnutích a obratech už nedokáže vyburcovat nic dobrého, krásného ani moudrého, ba ještě hůře: když dobro, krása či moudrost vyvolávají pouze nechuť nebo cynický úsměšek. Ztrácíme-li nadšení k životu, dobru, smíchu a radosti, může to být známka, že se nás zmocnila lenost. Když se podíváme na ostatní hříchy, může se nám prominout, že jsme se domnívali, že je to dlouhý seznam omezení, odepření některých zábavných a příjemných věcí v životě, omezení našeho hledání radosti a potěšení, že je to něco, co mírní vášeň a tlumí nadšení ze života. Zařazení lenosti na tento seznam usvědčuje takové představy ze lži. Lenost je právě naprostý nedostatek vášně a nadšení, je to v hloubi naší duše usazená apatie, kterou nijak nevzruší bída, bezdomovectví, AIDS nebo hlad. Je to otupělost, jež nám brání žasnout nad zelenavými zvlněnými kopci, nad projevem naprosto nečekané laskavosti, narozením dítěte… Křesťané by měli být nejhorlivější ze všech lidí, ale měli by být horliví jen v záležitostech podstatných, nikoli podružných. Rostoucí připodobňování k Ježíši znamená, že nám začíná silně vadit utrpení a zlo tak, jako vadilo jemu, a že v sobě rozvíjíme podobnou schopnost k životu, nadšení a lásce.

PŮVOD LENOSTI

Kde se lenost bere? Jak postupně vzrůstá v lidském životě? Křesťanská odpověď na tuto otázku vychází z naší „stvořenosti“. Podle křesťanského pojetí života jsme stvořenými bytostmi, obdařenými schopností ohromně se radovat, být plni nadšení, schopni údivu, zvídavosti a citu. Svět byl stvořen jako prostor pro veškeré toto okouzlení. Byl stvořen, abychom mohli pravidelně žasnout nad tím, že máme dar žít tento život, tělesný a duchovní život na této planetě, která je naším domovem, místem ryzí krásy, zahrnující majestátnost lva, rychlost kolibříka, chuť čisté vody. Jsme stvořeni tak, abychom se z takových věcí radovali, zkoumali je a užívali jich; avšak především bychom se měli radovat ze Stvořitele těchto věcí, původce veškerého dobra, od něhož vše stvořené – i my – pocházíme a který je nejkrásnější a nejžádoucnější ze všech. Ve své velkolepé autobiografické reflexi Vyznání říká Augustin Bohu lidského pokolení: „Hledají štěstí ne v tobě, ale v tom, co jsi stvořil.“ Sám Augustin si nikdy nebyl zcela jist, zda radovat se ze stvořených věcí je dobré, nebo ne. Avšak alespoň následující moment vystihl dokonale: svou definitivní radost bychom měli hledat v Bohu. Radosti, jaké nacházíme v západech slunce, přátelích a jablečném závinu, jsou ochutnávky, předzvěsti, abychom dostali chuť na to nejlepší – a tím je Bůh sám. A naopak: ztrácíme-li chuť na Boha, ztratíme patrně dříve či později chuť na jiné dobré věci, nebo i dostaneme chuť na věci, jež jsou pro nás špatné, neboť pouze napodobují vytržení z poznání Boha, jako jsou např. halucinogenní drogy nebo vzrušení z krádeže či krutosti. Lenost začíná ztrátou chuti na Boha. To se nábožensky založeným lidem může stát stejně dobře jako těm druhým. Leckterý křesťan se naučil nahrazovat touhu po Bohu samém zálibou v liturgii, církevní hudbě nebo teologických otázkách. „Nudí-li nás Bůh, bude nás nudit všechno.“ Dante popsal lenost jednoduše jako „neschopnost milovat Boha celým srdcem, celou myslí a celou duší„.