7. Lenost

LÉK NA LENOST

takhle-vypadá-lenost

Jaký je na lenost lék? Především je nutné si vyjasnit jednu věc: protikladem lenosti není workoholismus. Nejde tu o horečnou činorodost při stoupání na společenském žebříčku nebo o ctižádostivého kariéristu. Pracovat šestnáct hodin denně sedm dní v týdnu není lékem na lenost; je to jen cesta k nervovému zhroucení. Jak jsme viděli, lenost není pouhé nicnedělání; je to hlubší ztráta nadšení pro život a pozbytí lásky k němu. Workoholik si ve skutečnosti upírá možnost nalézt ono široké objetí života, lásky a Boha, protože je zaměřen na takové malichernosti, jako je velký příjem nebo obdiv kolegů. Jak můžeme obnovit radost ze života a horlivost pro dobro, které jsou opakem lenosti? Když Tomáš Akvinský píše o lenosti, cituje radu z knihy Sírachovcovy: „Aby se zahnala tato otupělost, mudrc píše: ‚Sehni se a nes ji [moudrost] na svých ramenou, její pouta neměj v ošklivosti.'“ Radí naslouchat duchovní moudrosti lidí, kteří vědí, co je to duchovní život, znalců duchovního života. Jedním z účinků lenosti je samozřejmě i to, že si myslíme, že není nikdo, kdo by mohl nějakou moudrost rozdávat, že veškerá rada je k ničemu a nemá cenu jí popřávat sluchu. Tomášova slova jsou však moudrá. Donutíme-li se aspoň chvilku poslouchat, třebaže to můžeme pociťovat jako nějakou přítěž, možná budeme překvapeni. Jedním z takových duchovních učitelů duchovní moudrosti je apoštol Pavel. V jednom ze svých listů povzbuzuje čtenáře, aby „se vždycky radovali v Pánu“ (srov. Flp 4,4), jinými slovy, abychom nacházeli radost v Bohu, v tom, který je nejlepší ze všech a působí největší radost. Tady se však možná zachází příliš daleko: je to až příliš svaté, příliš zbožné, aby to bylo přitažlivé. A tak ukazuje užitečný způsob, jak začít: „Konečně, bratří, mějte zájem o všechno, co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti, a o každou zdatnost nebo činnost, která si zasluhuje chvály“ (Flp 4,8). Jeho rada je prostá: naplňte svou mysl a pozornost věcmi dobrými, krásnými a zdravými, a pomalu se může vaše nadšení ze života a touha po něm navracet. Platí obecné životní pravidlo, že dáme-li někam šunt, šunt se nám patrně vrátí. Když si plníme mysl něčím, co je povrchní, mělké či třpytivé, co však nemá pořádný základ, vede to rychle k nudě. Špatné filmy, pornografie, voyeuristické reality show v televizi a povrchní lidé nás nikdy nemohou nadlouho uspokojit. Představují mentální a duchovní ekvivalent laciného hamburgru: vypadá dobře a chutná docela dobře, ale záhy zanechá podivnou pachuť v ústech a možná, že nás z něho rozbolí břicho. Apoštol Pavel nám naopak radí, abychom hledali to, co má skutečnou hloubku a hodnotu. Mohou to být opravdu dobré knihy, pěkné obrazy, televizní programy, diskuse nebo procházky v přírodě. Dívání se na dobré věci musíme považovat pouze za lék na lenost. Dokážeme-li jen toto, brzy se navrátíme ke své netečnosti, letargii a ke staré známé nudě. Dívat se samo o sobě nestačí, musí následovat čin, angažovanost pro nějakou dobrou věc, pro něco, co je pro svět důležité. Není příliš podstatné, zda takovou akcí prosazujeme něco pozitivního, když třeba skládáme hudbu, sepisujeme myšlenky nebo navazujeme přátelské vztahy se sousedy, nebo zda odstraňujeme nějaké zlo, jako je bída, nedostatek vzdělání nebo neexistence domova. Podstatné je, abychom něco dělali, abychom se pro něco angažovali na základě nějaké představy, čeho by se dalo dosáhnout, a vymanili se tak z netečnosti, kterou Kassián diagnostikuje jako kořen nemoci, jíž je duchovní apatie.

Brueghel_-_Sieben_Laster_-_Disidia

Posledním krokem je radost – dokážeme-li se „radovat v Pánu“. To je ten pravý lék na lenost. Jestliže se podle křesťanského učení pod veškerým zoufalstvím a nudou nachází ztráta chuti na Boha, je na tento pocit tou nejhlubší odpovědí snaha znovu objevit tuto chuť, onu prostou radost z Boha. Tohle se zdá být ještě dost daleko před námi, ale pro některé z nás je Bůh znovunabytá chuť. Pamatuji se na okamžik, kdy jsem poprvé ochutnal Guinness. Tmavý perlivý irský nápoj mě vždycky fascinoval, když jsem dospíval, a pamatuji se, jak jsem si poprvé dodal odvahy, abych vypadal starší, a v místním obchodě jsem si koupil plechovku tohohle piva, abych zkusil, jaké je. Bylo odporné – chutnalo kysele, hořce a nepříjemně. Byl horký letní den a pivo bylo teplé, ale o to nešlo. Byla to taková zkušenost, po jaké bych se piva už nikdy v životě nedotkl. Teprve později, po několika letech a jistém přemáhání jsem začal oceňovat skryté příchutě, zejména silnou, intenzivní chuť po pšenici. Došlo mi, že i když něco nechutná zrovna jako limonáda, nemusí to být hned špatné. Když jsem se to pivo naučil náležitě oceňovat a vychutnávat, stalo se brzy mým oblíbeným nápojem, něčím, čemu bych dal před ostatními přednost. Nezní-li to příliš neuctivě, pak u mnoha lidí se to tak trochu podobá jejich vztahu k Bohu. Představa radosti z Boha může být lákavá asi tak, jako byl doušek Guinnessu, když mi bylo šestnáct. Avšak časem se můžeme učit věci, které jsou bohatší a mají chuť hlubší. Guinness je pochopitelně triviální příklad, ale totéž se dá říci o Bohu. Může nějaký čas trvat, než mu přijdeme na chuť, ale pak je taková chuť nejsilnější ze všech. Existuje zdánlivý paradox, který znají jen ti, kdo ve svém duchovním životě učinili nějaký pokrok: čím blíže totiž přicházíme k Bohu, tím více milujeme to, co je dobré, a chceme, aby se to šířilo, a tím víc nesnášíme zlo a chceme mu učinit přítrž. Když se setkáme s křesťanem, který to tak nevnímá, je pravděpodobné, že dosud tak úplně nepochopil jádro křesťanství, a pokud ano, ztratil silný zájem o Boha, který kdysi měl. I když nám lenost může na první pohled připadat jako nejbanálnější ze všech hříchů, může být ve skutečnosti jedním z nejhorších, poněvadž s sebou přináší zoufalství a temnotu, popírá dobro toho, co Bůh stvořil, a končí mrzoutskou netečností. Protikladem lásky není nenávist, nýbrž lhostejnost. Je-li lhostejnost jádrem lenosti, je lenost nepřítelem lásky, a tedy i nepřítelem toho nejlepšího, co vůbec existuje: srdce Božího, života, který je ve středu světa. Z lenosti je však možné se vymanit, jako je vždy možné se vymanit z každého hříšného návyku. Je třeba se naučit klanět Bohu, uctívat jej a radovat se z něho, děkovat za Boží odpuštění, milost a dobro nejen v kostele, nýbrž také jako denní životní návyk; poznávat přítomnost Božího působení v každé dobré věci, kterou vidíme, v každém láskyplném činu, ohleduplném gestu či krásné věci. Opak lenosti zahrnuje angažovanost v nějakém smysluplném činu a objevení pravdy. Dostáváme znamení, abychom se takovou cestou vydali, cestou, která vede od ničivých zlozvyků a buduje vpravdě dobrý život, cestou, jež v Bohu začíná a v Bohu i končí.

Zdroj: Graham Tomlin – Sedm hlavních hříchů a jak je překonávat.

One thought on “7. Lenost”

  1. No s leností mám někdy problém. Jsem typ, co je pilný na věci, které ho baví. Ale s tím, co mě nebaví, mám problém. Tento problém končí až depresí, že jsem měl něco udělat a neudělal.
    Moje žena je naopak asi workoholik. Neustále něco dělá a nepřemýšlí nad tím, jestli ji to baví nebo nebaví. Tomu moc nerozumím, ale jsem rád, že takoví lidé existují. 🙂

Komentáře nejsou povoleny.