Archiv rubriky: Křesťané

6. Lakomství

7_sins_wallpaper_by_pushOK_12

Dá se na lakomství nalézt něco dobrého? Nebo je opravdu tak špatné? Proč se nachází na seznamu sedmi hlavních hříchů, když přece vidíme řadu pozitiv, jež jsou důsledkem neškodného zájmu o sebe samého? Není lakota a chtivost, jak říká skotský filozof David Hume, „hnací silou průmyslu„? Nezastavilo by se bez určitého prvku lakomství celé hospodářství a celý lidský pokrok? Není pro ně lakomství úplně zásadní věcí? Pokračování textu 6. Lakomství

4. Nestřídmost

jidlo-4

PROČ JE VLASTNĚ NESTŘÍDMOST HŘÍCH?

Je to dost zvláštní, ale v soupisech hlavních hříchů z počátku 14. století se nestřídmost obvykle uváděla jako první – jako úplně nejhorší ze všech. Papež Řehoř napsal: „Pokud nejprve nezkrotíme nepřítele, který v nás přebývá, totiž svou nenasytnou chuť a žravost, nebudeme schopni zahájit svůj duchovní zápas.“

Nestřídmosti se později dostalo na soupisu hříchů poněkud mírnějšího hodnocení. Tomáš Akvinský byl k nenasytům shovívavější, protože přejídání, podobně jako chtíč a smilstvo, se hlavně týká spíše těla než duše, a jelikož se tak jako tak musíme živit, dá se nestřídmost snáze pochopit a není tak závažná jako ostatní hříchy. Křesťanství má totiž jídlo ve skutečnosti rádo. Ježíš měl podle všeho rád oslavy a hostiny, pravidelně se jich účastnil a scházel se s lidmi, kteří měli také rádi dobré jídlo a sklenku vína či dvě. Mnohému křesťanskému abstinentovi jistě připadalo zvláštní, že Ježíš si za svůj první zázrak zvolil (aspoň podle Janova evangelia) proměnu vody ve víno. Odtud pochází obvyklé reptání zbožných lidí Ježíšovy doby, že Ježíš „jí a pije“ a že je „žrout a pijan, přítel celníků a hříšníků“ (Mt 11,19). Pokračování textu 4. Nestřídmost

3. Hněv

seven_deadly_sins_by_rompopita-d4e9w0a

HNĚV JAKO ŘEŠENÍ

Aristoteles napsal: Hněvat se může každý – na tom není nic těžkého. Ale hněvat se na toho správného člověka, ve správné míře, ve správnou dobu, pro správný účel a správným způsobem – to není snadné.

V jádru toho nejzhoubnějšího hněvu je bolest. Začíná pocitem, že nás někdo podvedl, zneužil nebo nám dal najevo své pohrdání. Milenec dostane kvinde, přítel je opomíjen, dítě zanedbáváno. Příčinou nemusí být nic zvlášť závažného. Někdy jí může být taková maličkost, jakou je uvíznutí v dopravní zácpě nebo když se člověku nevěnuje taková pozornost, jakou si zaslouží. A pak vše začíná. Člověk dumá nad skutečnou nebo jen domnělou přezíravostí či urážkou, zdlouhavě ji rozebírá, stále na ni myslí a obírá se jí. Jak roste, je hýčkána, živena, sycena a zalévána, až nakonec všechno stráví. V každé fázi tohoto procesu může propuknout v násilí a agresi vůči ostatním, a vůbec jimi nemusí být ti, kdo se oné urážky původně dopustili. Rozlobený člověk je doutnající oheň zášti, schopný okamžitě se ohnat po někom, kdo mu zkříží cestu nebo kdo mu náhodou připomene původní příčinu jeho křivdy. Má v sobě vždycky nějakou drobnou výmluvu, zrnko pravdy, které se stává ospravedlněním likvidace či zmrzačení těch druhých. Pokračování textu 3. Hněv

2. Závist

7_deadly_sins_by_raspber-d186ly5

Závist se od všech ostatních hříchů liší. Její odlišnost spočívá v tom, že je jediným hříchem na našem seznamu, který v sobě neobsahuje ani špetku potěšení. Od začátku až do konce nic radostného, žádná potěcha. Je ze všech návyků nejubožejší. Takřka u všech hříchů se dá zažít nějaké, byť chvilkové, potěšení. Pokračování textu 2. Závist

1. Pýcha

7_deadly_sins_remake_2012_by_rednotion-d5me85v
Když měli křesťanští učitelé morálky stanovit pořadí hříchů podle závažnosti, kladli pýchu na první místo. Právě pýchu považoval Augustin za příčinu toho, proč se satan odvrátil od Boha. Padlí andělé pak zopakovali tentýž způsob myšlení u lidí, když je sváděli, aby byli „jako bohové„. Tomáš Akvinský byl téhož názoru: „
Nezřízená sebeláska je příčinou každého hříchu.“ Nebyl na pochybách, že pýcha je počátek všech hříchů: Kořen pýchy tkví v tom, že člověk není nějakým způsobem podroben Bohu a jeho zákonu.“ Proč se vlastně tito křesťanští spisovatelé a myslitelé stavějí k pýše tak nepřátelsky? Vždyť spolu s hrdostí je v mnohých kulturách pokládána téměř za ctnost. Pýcha koneckonců není nejnápadnější z lidských selhání. Opilost, sexuální žádostivost, hněv – zajeďte si v sobotu večer do nějakého města a uvidíte nejrůznější projevy těchto hříchů, ale na otevřenou, neskrývanou, do nebe volající pýchu sotva narazíte. Pokračování textu 1. Pýcha

7 hlavních hříchů

seven_deadly_sins_by_procrust-d4olpqe

Slovo „hřích“ má bohatou minulost. Peccato, péché, Sunde, sin, peccatum, hamartia, hřích; ať už vešlo do kteréhokoli jazyka, vyvolávalo kdysi děs – je to slovo, které nahánělo hrůzu snad každému Evropanovi. Mělo podobný emocionální účinek, jako mají dnes pro nás výrazy „nacista“ či „rakovina“. Bylo to něco, s čím lidé nechtěli mít vůbec nic společného; bylo to cosi děsivého a nebezpečného. Pokračování textu 7 hlavních hříchů