Najednou to přišlo. Opět jdu zakrmit do krmelců, zakrmit na vnadiště a odpočinout si chvilku ve fotokrytu. Vždycky na tyto pochůzky beru se sebou foto-vybavení. Sedím v krytu, dávám si kalíšek čaje a přemýšlím, jestli má vůbec smysl chystat fotoaparát na stativ. Po krátké úvaze přece jen si fotoaparát chystám. Vítr za mnou ohýbal stromy téměř do pravého úhlu, slyším jejich praskání, dokonce jeden strom nárazy větru neustál, jen jsem slyšel jeho pád na zem. Začínal jsem si klást otázky, jestli jsem vůbec udělal dobře, že jsem vyrazil do terénu. Se skloněnou hlavou v dlaních, v polosedu a v polodřepu po dvou hodinách, přes průzory krytu registruji stín letek a dosednutí asi deset metrů od návnady vytouženého dravce. Krve by se ve mě nedořezal, ani nedýchám a ani se nepohnu, jen okem sleduji dravčí pozorování okolí, jestli může jít k újedi, nebo ne, jestli někde číhá nebezpečí, nebo ne. Po pár minutách se káně odhodlala a začala opatrně kráčet k újedi. Já se začal pomalinku sunout ke kameře. V hrdle mi rázem vyschlo a svírá se mi napětím, zimu necítím, nemohu ani dýchat, ruce se mi chvějí a v myšlenkách mám jen jedno, neudělat prudký pohyb a nezradit si káni před prvním, tolik vytouženým snímkem. Po dlouhých nekonečných minutách se konečně ozvala má závěrka fotoaparátu, na kartě mám první snímky. Oddechuji, hledáček se mi vzápětí rosí a já nemohu ostřit. Nervozita ve mě graduje, strach, že dravec uletí cloumá celým mým tělem. S těží se uklidňuji, za krátko pořizuji další fotografie. Káně se snaží kořist uchopit do pařátů a odlétnout s ní pryč. Nedaří se jí, návnada jí padá s pařátů, káně se za krátko znovu pro ni vrací. Já dávám další sérii fotek, dravec odlétá a já pro tentokrát, roztřesený vzrušujícím zážitkem balím věci a vytrácím se z krytu pryč. Doma netrpělivě usedám k PC, prohlížím snímky, spoustu jich mažu. Nakonec i přes špatné světelné podmínky mám pár prvních fotek, které se dají použít.

   Spokojenost ve mně netrvala dlouho. Další pokusy o fotky jsem neodkládal. Po mnoha dalších pokusech a mnohahodinových čekání ve fotokrytu, jsem se dočkal nových záběrů. Ovšem, stále nepřicházel ten pravý, aspoň trošku akční snímek. K fotografování jsem využíval každý volný den, rozmary počasí jsem ignoroval, ale vysněný záběr pořád nikde. Jen statické záběry na předhozeném kuřecím korpusu. Znovu a znovu následovaly nové  několikahodinové, někdy až křečovité čekané, tělo jsem kolikrát necítil, klouby se začaly ozývat bolestí od nepohodlné pózy, občas se dostavovaly i křeče do stehen, ale touha po snímku vždycky zvítězila.

   Osudný den, neděle 12.3. dopolední čas svítilo příjemně sluníčko, mírný západní vítr, prostě počasí, které mi dávalo naději na slušné fotky. Hned po obědě, který jsem odbyl, balím věci a vyrážím. Už poněkolikáté nekonečný pochoďák, táhnoucí se do kopců a končin mého revíru s desetikilovým břemenem na zádech. Propocený, unavený přicházím na místo kolem druhé odpoledne, pohodím návnadu, nasypu obilí do krmelce, přidám suchý chléb, obléknu na sebe další teplejší oblečení, které vždycky táhnu se sebou a jdu zasednout do krytu k čekané. Kameru upevňuji na stativ, nastavuji hodnoty a zaostřuji přibližně do míst, kde očekávám dosednutí dravce. Dlouhý čas mi krátí hřivnáči, kteří se ozývají z okolních stromů, v dálce slyším tok krkavců, přes průzor z krytu pozoruji skřivany, když najednou uslyším zapísknutí káněte blízko nad sebou. Strnul jsem! Pískla po druhé a já nevěděl proč, viděla pohyb, něco se jí nelíbí, nedůvěřuje, kde jsem udělal chybu? U fotoaparátu nikdy nevydržím dlouho skrčený a ve střehu, potřebuji trošku odpočinout tělu a naráz je to tady! Vždycky, když už nevydržím, tak se něco semele. Já jen lamentuji a prosím všechny svaté, aby mi poslali dravce znovu. Tentokrát to vyšlo, káně několikrát zakroužila, ověřila si okolí a sedla dokonce na nachystanou berli (odsedací větev), kterou mám již nachystanou zhruba tři měsíce pro tento účel. Neskutečná nádhera! Konečně! Ale vyhráno jsem neměl. Problém, mám teleobjektiv natočený jiným směrem k návnadě. Navíc se obloha zatáhla těžkými olověnými mraky, začalo mrholit a přidával se nepříjemný severák. Prostě a jednoduše, nemůžu mít všechno. Co teď?! Musím se sesunout k fotoaparátu, pomalu natáčet sklo, tak abych prudkými pohyby dravce nezradil. Musím přednastavit v rychlosti hodnoty ve fotoaparátu. Do toho znovu ta lovecká třesavka, dýchám jak o život, ruce se třesou, znovu se mi rosí hledáček, to nemůže klapnout, to nemůže káně vydržet! Věřte, vydržela, a já několikrát v krátkých intervalech mačkám spoušť kamery. Na kartu se zapisují první fotografie dravce na berli, nepopsatelná nádhera a nepopsatelný vzrušující zážitek. Káně po chvilce sedá k újedi a začíná s konzumací kuřecího korpusu. Natáčím krátké video, znovu káně odsedá na berličku. Na rozloučenou s touto úžasnou čekanou mi dopřála ještě pár záběrů a odlétla. S ještě třesoucíma rukama balím věci, děkuji přírodě za úžasné představení a v tichosti opouštím kryt. Doma při kontrole fotek stále prožívám tento pro mne neobyčejný, vzrušující zážitek. Nemám fotku, třeba s roztaženými letkami a podobně, snad někdy příště. Pro tentokrát mně to vůbec nevadí. S blaženým pocitem, pocitem štěstí, končím tento, dnes již můžu napsat nádherný fotografický maratón.