Devět hodin vlakem z Břidličné do Kadaně. Přivítání a hned následuje plán na druhý den, pak krátký spánek. Brzo, skoro ještě za tmy, za chladného jarního rána jsme na místě. Oblékám prsačky, vysokým rákosím a studenou vodou sahající k pasu, místy nad pás, v hlubokém bahně balancuji ke skrytému fotovoru v rákosí. Při zvednutí kalu ze dna rybníka můj nos zachytí nepříjemný zápach tlejícího rákosu smíchaného s usazeným bahnem. Vejdu do fotovoru, upevním fotoaparát a pomalu se musím prodrat rákosím až k místu, kde můžu pozorovat nádherný vodní život a kde se dají pořídit slušné fotografie. Několikrát se stane, že nemůžu nohy zvednout a udělat další krok, rákos a husté řasy mi sevřou nohy a z nadšeného fotografování se stává dramatická záležitost. Z jednoho sevření se uvolním a do druhého se dostanu. Začínám mít strach, abych nezůstal někde uprostřed třímetrového rákosu uvězněn, taky mne srážejí myšlenky, jestli najdu cestu zpět.

   To všechno se z hlavy vytratí, jakmile se přede mnou otevřou jedny z mnoha prostorů s otevřenou hladinou a s roztroušenými ostrůvky rákosů. Vítá mě křik vzlétajících racků a na hladině klidně plující potápky černokrké. Zastavuji své náročné brodění rákosem a vybírám místo k čekání, zároveň se natáčím tak, aby ranní světlo příjemně nasvítilo scénu před fotovorem. Daří se, potápky nerušeně plují po hladině, občas se ponoří, aby se zakrátko a o kus dál vynořily. Jen rackové mi svým pronikavým, ohlušujícím křikem a nízkými nálety na fotovor dávají najevo, že jsem vetřelec.

   Po půlhodince se vše uklidní a já čekám na první snímky. Ranní sluníčko dlouhými paprsky začíná lehce ozařovat hladinu, když se zničehonic přede mnou vynoří potápka černokrká. Z pravé strany připlouvají tři a z levé se vynořuje další. Objektivem zaměřuji tu nejblíže, fotím, dovoluje mi pár záběrů a mizí pod hladinou. Vzápětí se vynořuje i s nějakou kořistí, otřepe se a pomalu odplouvá pryč.

  Kousek vedle mého fotovoru ve shluku rákosu postřehnu dosedajícího racka a hned druhého. Otáčím pomalu fotoaparát k rackům, v trsu rákosu spatřuji hnízdo, v něm první přírůstek. Nádhera. Zaostřuji teleobjektiv a čekám, až se mládě lépe ukáže. Nesmím promarnit moment. A hle, rodičové na chvilku opouštějí hnízdo a mně se nabízí možnost k focení. Na kartu se ukládají snímky mladého, právě vylíhlého křiklouna. Jsem spokojený.

   Hned vedle na klidné hladině pluje potápka roháč a nedaleko od ní z rákosů vyjíždí polák velký. Z trsu vodních travin vyplouvá se svým přírůstkem lyska černá. Úžasná scéna. Chlad, který proniká přes gumový oblek do nohou, necítím. Vnímám jen krásné chvíle a radost z překrásných zážitků a z pořízených fotografií, které na našich vodách nemám šanci pořídit.

 Po třech hodinách nádherného ranního pozorování a fotografování se otáčím a snažím se o návrat. Ke břehu mám zhruba sto metrů a hlavně musím trefit směr. Ve třímetrovém rákosu to není jednoduché. Opět zvedám kal ze dna, pronikavý zápach má ještě větší sílu, než když jsem do vody brzo ráno vstoupil. Po několika nebezpečných momentech, kdy to vypadalo, že snad utopím nejen vybavení, ale i sebe, se dostávám na břeh. Kamarád fotograf mě netrpělivě očekává a hned se ptá: „Tak co, jak bylo, máš fotky?“ Mám, jsem moc a moc spokojený a děkuji za úžasné zážitky. Na břehu vyzouvám prsačky, tělo nastavuji slunci, aby prohřálo mé chladem ztuhlé svalstvo, přitom na displeji fotoaparátu společně prohlížíme fotografie. Barvitě vyprávím o vzrušujícím dobrodružství a moc se těším na další jarní návštěvu nádherných Droužkovických rybníků.