Za MS Výšina zde pozdravuji všechny návštěvníky tohoto webu. Moc dlouho jsem tentokrát nepřemýšlel s čím přijít. Pomohla mi náhoda, tak tedy ještě jednou zastavení u letošní zimy. 

            Všichni vidíme, že zima je taková, jaká má být. Jen občas nás potrápí inverze, ale nic to není proti větším městům, nebo dokonce větších částí naší republiky. Je to dáno tím, že bydlíme ve velice krásném prostředí v podhůří Hrubého Jeseníku. Podle pozorování při mých častých vycházkách do přírody sleduji, že tato zima a počasím vytvořené kouzelné scenérie vytáhla do přírody i občany, kteří moc aktivitou a procházkami nehýří. Také se bylo nač dívat, bylo co pozorovat a nabízené krásy přírody i fotit. Pro lidskou duši, milovníka přírody a oko fotografa opravdový poetický zážitek. Samozřejmě jsem chtěl tyto pohledy z přírody využít, pokusit se o pár fotografií a těm, kteří nemohou do přírody, donést je prostřednictvím, třeba i těchto webových stránek. Pokusím se stručně popsat život některé zvěře v naší honitbě z mého pozorování.

            V polovině února v naších revírech probíhá kaňkování (páření) naši nejznámější šelmy, lišky obecné, probíhá tok krkavců a v neposlední řadě honcování zajíců. Na přelomu zimy a začátkem jara začíná chrutí, skrytě žijící lasicovité šelmy jezevce lesního, ovšem jen u mladých jedinců. U dospělých jezevců probíhá chrutí v letním čase a to červenci až srpnu. V tomto období začíná páření kachny březňačky, (mysliveckou mluvou ošlapování). Do přírody se po zimním období vrací holub hřivnáč, skřivan je už tady také, tem musí vrznout i kdyby měl zmrznout. Špačkové a konipasové jsou za dveřmi. Čejky chocholaté se objeví co nevidět, a jedna z nejtajemnějších a nejvzácnějších, kterou my myslivci oslavujeme příchod jara, je sluka lesní. Její návrat každý správný myslivec si ujít nenechá. Při troše štěstí vidíme a slyšíme táhnout oblohou husy velké. To vše v těchto dnech se odehrává v naší přírodě, v našich revírech a to jsem nevypsal všechno. Ale ještě zpátky do měsíce února.

            V druhé půlce února jsem měl dlouhý volný týden, jen dvě pracovní dvanáctky a to mně dalo hodně času věnovat se přírodě a konečně tak trochu fotografování. Počasí nádherné, bezvětří, ranní mrazy a přes den až plus deset. Nádherné scenérie, zvěř v pohybu. Srnčí začalo více navštěvovat prosluněná místa a pod sluncem rozbředlým sněhem vyhrabávat něco na zub. Vždy, když jsem měl příznivý směr větru a sníh mi nekřupal pod nohami, pozoroval jsem tuto krásnou, ušlechtilou zvěř, jak okusuje měkké vrbové výhonky a podobné dřeviny kolem mezí a potoků. Pokoušel jsem se dostat na slušnou vzdálenost pro focení, nebylo mi dopřáno. Vždycky chybělo pár osudných metrů. Čekaná na místě, někde pod stromem mě k úspěchu nepřivedla. Ptactvo se pomalu a jistě začíná chystat na dobu páření, jeho nepřeslechnutelný ptačí zpěv mi vždycky po takovém nezdaru spravil náladu. Na rozlehlých zasněžených loukách, při troše štěstí jsem mněl možnost pozorovat myškující lišky. K pořízení fotky opět daleko. V druhé polovině týdne se ke mně konečně štěstí přiklonilo a dopřálo mi, jak úžasnou podívanou se skvělými zážitky, tak i příležitost k pořízení fotografií.

            Před příchodem zimy jsem si postavil fotokryt v jedné stěně lesa k focení dravců. Bohužel, žádných fotek dravců jsem se nedočkal, káňata odlétly někam za lepším zdrojem potravy a jiné dravce jsem ani nezahlédl. Myší je v dané lokalitě málo a tak prostě dravci odlétli jinam. Fotokryt mně ovšem posloužil k pozorování lišek a občas i pozorování srnčí zvěře. A tak se právě stalo, že konečně na přelomu tohoto únorového týdne jsem se dočkal odměny v podobě fotek, po kterých jsem několik let toužil. Do krytu jsem osudný den zasednul o půl dvanácté. Bezvětří, prosluněný den, ve kterém byl cítit příchod jara. V dálce pozoruji myškující lišku a z druhé strany slyším jinou skolit. Naděje na focení je malá, ale je. Průzory v krytu stále pozoruji lišku a zároveň smutním, liška se otáčí a pomalu mizí za horizontem. Z levé strany skolení utichlo, asi hodinu se nikde nic nepohnulo. Popíjím čaj z termosky a stanovuji si čas, který dnes dám čekané. Protahuji tělo, sleduji hodiny, okolí zároveň. Nikde se ani krkavec neozval, ani sojka. Už jsem chtěl balit věci, když zahlédnu přes jeden z průzorů pohyb. Kleknu na kolena, natáhnu se vedle nachystaného fotoaparátu a vidím nádherného lišáka, jak myškuje těsně pod horizontem. Horizont je od mého stanoviště vzdálen zhruba tři stovky metrů, v duchu se modlím, aby rezavý pantáta nasměřoval svůj lov ke mně. Chvěji se po celém těle, přenastavuji hodnoty v kameře a začínám pořizovat zajišťující snímky, to kdyby náhodou nic nebylo, tak aspoň něco. Čarující lišák mne zřejmě vyslyšel a nabírá směr k lesu, kde čekám. Světlo mi je nakloněno, vítr také. Dnes to musí klapnout. Znovu fotím, čekám na zajímavý moment, dočkal jsem se, konečně mám záběr myškujícího lišáka. Je ve výskoku a snaží se o ulovení kořisti, lišákovi ovšem myš unikla. Snaží se o další lov, přitom stále postupuje k mému stanovišti. Napětí ve mně graduje, v myšlenkách mám jen jedno; pojď co nejblíže, pojď! Dávám sérií fotek, znovu čekám, lišák se ještě líp natáčí a občas v klidu slušně pózuje. Naslouchá, kde uslyší nějaký myší šramot pod sněhem. Sluníčko mu svítí do světel (očí) a to ve fotografii nevypadá moc dobře. Přeji si, aby pootevřel světla, to se mi po krátké chvilce splňuje. Snažím se o další záběry, zkouším i myškovat, to mně moc nejde, mám suché rty a sucho v krku. Naráz můj sluch slyší z pravé strany křupání ve sněhu, mé oči zaregistrují pohyb člověčích nohou, které jen metr míjí můj kryt. Během vteřiny vše končí, lišák nečeká, mizí v lese. Koukám, komu zrazující nohy patří, byl to návštěvník, turista, chodec, který se byl jen tak projít. Počkal jsem ještě pár minut, než turista zašel za enklávu lesa a já zmizel také. I když mně tento človíček překazil fotografování, záběry nějaké mám, zážitek mám také a skvělý. Často se takové odpolední setkání se zvěří a pozorování s možností fotografování neopakuje. Další dny jsem lišky pozoroval, dokonce blízko, ale ve špatném světle. Zážitky pěkné, fotky tentokrát žádné. Kaňkování lišek bude pokračovat ještě několik dní, ale příznivé počasí se začíná kazit.

       S koncem února se opět objevuje v mé lokalitě káně lesní. Znovu mě to provokuje k pořízení její fotografie. Je to těžké, když jsem v krytu, nic. Přijdu, návnady jsou pryč, dám nové a znovu zkouším štěstí. Je to napínavé, vzrušující, ale zároveň mě deprimují myšlenky stálého neúspěchu. Najednou je to tady, poslední únorová neděle. Vstávám ve čtyři ráno, meluzína se prohání komínem, venku mráz a na obloze žádná hvězda. Přesto z domu vycházím v pět, do fotokrytu zasedám něco málo po šesté. Chystám foto-vybavení a čekám na světlo. Mrazivé ráno, provázené větrem na hraně vichřice mně naději na úspěch moc velkou nedává. Obloha, jak bych to popsal jednoduše, prostě plechová, žádné světlo. Vedle se najednou láme strom, slyším jeho těžký pád na zem. Znovu se mně honí hlavou myšlenky o dobrém nápadu dnes být na foto-lovu. Jenomže, na výběr času nemám, musím využít každou volnou chvilku. Po hodině čekání slyším sojky a mezi těmito zvuky rozpoznávám hlas káněte. Chlad v ten moment nevnímám, jen napjatě se snažím sluchem zjistit, jestli je to opravdu káně, nebo sojka. Ony sojky dovedou vyluzovat všelijaké zvuky, někdy mám problém určit, o který druh ptactva se jedná. Tentokrát jsem se nemýlil. Byla to káně. Přes různé průzory z fotokrytu spatřuji stín a tichý let dravce. Zakroužil, zasedl blízko návnady a jen sledoval okolí. Ano, je to káně lesní. Skoro nedýchám, jen si přeji, aby svou pozornost věnovalo kořisti a ne okolí. Musím pomalu a velice opatrně natáčet teleobjektiv směrem k dravci. Daří se, pořizuji první snímky, ISO 1000 – 1250, čas závěrky mizerný, nějaká padesátina, ale jsem šťastný. Mám první fotografie káněte lesního. V myšlenkách mám jen jedno, aspoň jednu fotku mít ostrou. Po pár klofancích do návnady se snaží myšilov kořist uchopit a odlétnout s ní někam do bezpečí. Kořist káněti padá z pařátů a mně to dává naději na její návrat. Prohlížím pořízené fotografie na displeji fotoaparátu. Zjišťuji, že mám mnoho odpadu, ale snad dvě fotky by mohly být k použití. Tma prostě dělá své. Vzrušující zážitek mě pomalu opouští a sojky mně krátí dlouhou chvilku v další čekané. Popíjím čaj z termosky a lehce snídám. Pozoruji skřivany, v dálce nad sebou slyším táhnout husy. Na to, jaké je škaredé silně větrné počasí, je celkem živo. Z levé strany přichází srnec, jde do větru, o fotografii se ani nepokouším. Před fotokrytem defiluje opeřenec, pro mne neurčitého druhu, bohužel tak blízko, že nebylo možné ho zvěčnit. I když je to k neuvěření, připadalo mně to na jeřábka…, ale opravdu nevím. Po hodině slyším táhlé písknutí, zpozorním, nehýbám se. Z oblohy se snáší stín a usedá k návnadě. Káně je zde podruhé. Znovu natáčím fotoaparát jeho směrem a dávám sérii fotek, čas závěrky je stále mizerný, světlo žádné. Káně odlétá i s návnadou, která jí po pár metrech znovu padá z pařátů. Prohlížím fotky, znovu lamentuji, že nemám světlo. Na rozloučenou s dnešní čekanou si cvaknu párkrát sojky a balím. Prokřehlý, ale spokojený se vracím domů. Snad příště bude i lepší světlo a já se konečně dočkám vytouženého snímku našeho nerozšířenějšího a nejznámějšího dravce, káněte lesního.

S pozdravem všem a zase někdy příště Václav Vašíček.