Kamzík horský (Rupicapra rupicapra)
Určitě každý z nás zná naše Jesenické hřebeny a ví, že jsou to snad nejkrásnější hory naši vlasti, ale málo kdo se setkal s ozdobou našich hor a to s kamzíkem horským. Pokusím se v pár řádcích tohoto obyvatele Jesenických hřebenů trochu přiblížit. Kamzičí zvěř má velice starý původ. Zoologové tvrdí, že kamzíci jsou potomky vyhynulé antilopy Pachygazela grangeri, která žila v období před 12 miliony let. Nálezy kosterních pozůstatků kamzíků jsou historicky řazeny do období člověka neandertálského – asi 115 000 let před naším letopočtem. Na území Moravy byly kosterní pozůstatky kamzíků nalezeny u Brna v Ochozské jeskyni. Na území Moravy, konkrétně v Jeseníkách byl kamzík dovezen v roce 1913 z Rakouských Alp. Tehdy vrchní lesní rada Höhlmann, velký obdivovatel kamzičí zvěře, se při setkání s císařským a královským dvorním lovčím Grohmannem, který pracoval v té době pro Jeho Výsost císaře Františka Josefa I. zmínil, o 40 let starém nápadu vysadit v Jeseníkách kamzíky. Lovčí Grohmann doporučil radu Höhlmannovi, aby se, se svou žádostí obrátil na arcivévodu Evžena, který měl k císaři nejblíže. Když v roce 1910 přijel arcivévoda Evžen do Karlovy Studánky, lesní rada Höhlmann mu žádost o dovoz kamzíků skutečně předložil, a arcivévoda slíbil, že s císařem vše domluví. Nebude to však vyřízeno hned, s intervencí u císaře je třeba vyčkat na vhodný okamžik. Na lesní správě Hubertov Řádu německých rytířů v Karlově Studánce se veškeré činnosti, spojené s dovozem kamzíků, ujal vrchní lesmistr Quido Drechsler. Ihned začal v terénu hledat vhodné místo pro aklimatizační obůrku. Našel ho v revíru Hubertskirch, česky Hubertov, v nadmořské výšce asi 1200 metrů, na hřebeni, který se svažuje od Vysoké Hole přibližně na severovýchod, nazývaném Schottersteine, později uváděném pod českými názvy Na Kamenci, Suť nebo Skalnatý. Dnes je toto místo uváděno jako Suť. Výstavba obůrky byla zahájena v říjnu 1912 a připravena byla již koncem listopadu toho roku. Tedy dříve, než měli v Alpách dokončeno odchytové zařízení. Obůrka měla rozlohu asi 12 hektarů, s délkou plotu celkem 1650 metrů.
S odchytem kamzíků v Alpách byly značné problémy, ale nakonec v roce 1913 se povedly tamnímu lesnímu personálu kamzíky odchytit a nachystat k odvozu do Malé Morávky. Vrchní lesmistr Dreschler si je jel do Vídně osobně převzít. Tento nevšední náklad dorazil do Malé Morávky 22. února 1913. Přeprava z Malé Morávky do samotné obůrky byla velice náročná, ale nakonec vše dobře dopadlo. Konečně kamzičí zvěř byla vpuštěna do aklimatizační obůrky. Počet dovezených kamzíků tehdy činil – jeden kamzíček, čtyři kamzice. Nic ovšem nebylo tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Nastaly problémy s úhyny a postupně dalším vyjednáváním o doplnění nových kamzíků. Nakonec se vše zdárně podařilo a konečně v roce 1924 bylo přistoupeno k vypuštění 21 kamzíků do volné přírody.
To opravdu jen stručně o začátcích chovu kamzíků v Jeseníkách.
Nyní bych opět stručně napsal zoologické zařazení:
Latinský název kamzíka Rupicapra je odvozen od latinského slova rupe – skála – a capra – koza.
Řád – sudokopytníků
Podřád – přežvýkavců
Podčeleď – koz
Rodu – kamzík
Druhu – kamzík horský
Kamzičí zvěř má ráda přehledná prostranství, která mu umožňují včas zpozorovat nebezpečí. V Jeseníkách žijí převážně v lesích se strmými a kamenitými svahy, velice rádi a často vycházejí na hřebeny. Hlavně v brzkých ranních hodinách a v podvečer. Při troše štěstí je můžeme na hřebenech zahlédnout, jak se paství, nebo nedaleko hřebenů jak jsou zalehlí. Tlupa při zalehnutí zaujímá oválnou, nebo kruhovitou polohu, kdy jejich hlavy směřují od středu ven. Tak mohou bezpečně sledovat okolí všichni členi tlupy. Když některý z nich ucítí cizí pach nebo vidí něco, co se mu nezdá, naježí se mu na hřbetě srst, zdvihne hlavu a hvízdne varovným signálem. Celá tlupa se zvedne a dá se na útěk.
V zimním období kamzičí zvěř spásá výhonky kosodřeviny, jehličí, horské trávy, listy listnatých dřevin, sbírá lišejníky se stromů, skal, vyhrabává borůvčí. Mezi nejvíce oblíbené jsou pupeny a plody jeřabiny, vrby a brusinky. Kamzíci velice rádi mají sůl, když jí nemají, navštěvují slaniska pro spárkatou zvěř, hlavně jelení. Kamzíci, jako jeden z mála tvorů nepotřebuje vodu, tu dostává do svého organismu ze spásaných listů a horské trávy.
Zvláštností u kamzičí zvěře jsou tak zvané bezoáry. Ze zmineralizované částí potravy a srsti, které se dostanou do trávicích orgánů, se vytváří bezoár, který zůstává v bachoru. Pomáhá kamzíkovi při rozmělňování potravy a trávení. Bezoáry mají vejcovitý, nebo kulovitý tvar.
Kamzík přebarvuje na jaře a na podzim. Začátkem června zimní srst začne vypadávat a zároveň vyrůstá srst letní, která je zrzavě hnědá s černohnědým pruhem na hřbetě. Černohnědě jsou zabarveny i běhy. Letní srst má kamzík necelé dva měsíce, od července do srpna. V srpnu začne zvěř přebarvovat znovu do zimní srsti. Zimní srst se skládá ze dvou částí – z krycí vrstvy a z podsady. Krycí, tmavohnědá až černá vrstva je tvořena z hrubých a dlouhých pesíků o délce okolo 12 cm. Největší pesíky v délce okolo 20 cm vyrůstají v zadní části hřbetu, těm se říká kamzičí vous.
Běhy kamzíků jsou velice dobře přizpůsobeny pohybu na skalních útesech a zledovatělé sněhové pokrývce. Hrany spárků a jejich vazivo umožňuje pevný nášlap na tvrdé skalní plochy, snižuje nebezpečí uklouznutí na skále i na zledovatělé ploše. Tvrdá rohovina spárků se při pohybech ve skalním terénu stále obrušuje a zároveň přirůstá. Blána mezi prsty umožňuje se široce roztáhnout a tím zabraňuje k uklouznutí.
Růžky mají kamzíci i kamzice. Růžky kamzíků jsou silnější, háčky na jejich konci směřují dolů. Kamzice mají růžky slabší a háčky jsou zahnuté méně. Délka kamzičích růžků u zvěře nad 10 let bývá okolo 20 centimetrů. Růžky jsou duté, rohové útvary, nasazené na kostěných násadcích čelní kosti. Růžky jsou produktem kůže, která tyto kostní násadce přerůstá. Kůže neustále dorůstá a vrchní část pokožky se přeměňuje ve tvrdou vrstvu rohoviny. Každý rok přirůstá nový dutý kužel, který posunuje předešlý přírůstek a takto vytvoří roční prstencové vruby. Podle počtu těchto vrubů lze určit stáří kamzičího kusu. Mezi růžky mají obě pohlaví této zvěře pachové žlázy, které nazýváme fíky. Slouží kamzíkům k označování svého teritoria. Kamzík se otírá o kosodřevinu, rostliny, trsy trávy a podobně. Nejvíce sekretu vylučují fíkové žlázy v době říje.
Kamzičí říje probíhá od poloviny listopadu a trvá do poloviny prosince. V době říje začínají také kamzíci emocionálně větřit, lidově se říká, že ksichtí. Důvodem je snaha, aby tento výraz bylo dobře vidět, aby zaujal. Kamzíci se v době říje ozývají říjným frkáním a vyluzují krátký, rychle za sebou se opakující vrzavý zvuk. Kamzice z celého období říje je schopna páření 1 – 2 dny. Kamzičí zvěř aktivně vstupuje do říje až ve třetím roce svého života.
Kamzice je březí šest měsíců a po uplynutí této doby klade 1 ve výjimečných případech 2 kamzíčata. Kladení mláďat probíhá od konce dubna do začátku června. V době před kladením opouští kamzice tlupu a odchází do ústraní s dobrým krytem a s dobrým výhledem. Jakmile se čerstvě narozené mládě postaví, je to pro kamzici signál toho, že kamzíče je schopno svou matku za 1 – 2 hodiny po kladení následovat. Již ve druhém týdnu života se kamzíčata začínají pást, i když stále zůstává jejich hlavní potravou mateřské mléko. Přibližně po 14 dnech od kladení vytvoří několik kamzic mateřskou tlupu, jakousi obdobu lidské mateřské školy, v níž setrvávají s kamzíčaty asi měsíc. Pak se tyto tlupy rozpadají a kamzice se vrací do svých původních tlup.
Je velikým zážitkem, pozorovat tenhle dorost v jeho hrách, honičkách, akrobatických výskocích a dalších neuvěřitelných kousků, salt a podobně. Všem bych vám přál živou podívanou na tuto nádhernou a ušlechtilou zvěř našich hor. Je to zároveň neskutečný zážitek dostat tuto zvěř do hledáčku fotoaparátu. Stojí to mnoho výjezdů na hřebeny, mnoho času stráveného pozorováním a hledáním jejich stávanišť. Když se vám pak podaří záběr, jak dospělého jedince, nebo některé z tlup, je to nepopsatelný a úžasný pocit.
Tímto článkem a několika snímky jsem vám, čtenářům chtěl jen stručně přiblížit a popsat živou ozdobu našich krásných Jesenických hor a kamzíkům dalších minimálně sto let bezpečného života na Jesenických hřebenech.
Za MS Výšina Václav Vašíček
Poznámka – zdroj informací ing. Jiří Pecháček a zoologie.
