Zdá se, že náš svět byl napaden jednotlivci, jejichž přístup k životu a lásce je tak zcela odlišný od toho, co bylo již dlouhou dobu ustanoveno jako norma, že jsme nedostatečně připraveni poradit si s jejich taktikami, které Rober Canup nazývá „hodnověrně znějící lež [plausible lie].“ Jak Canup dokazuje, tato filozofie „hodnověrně znějící lži“ ovládla právní a administrativní sféry našeho světa, mění je ve stroje, ve kterých jsou ničeny lidské bytosti s opravdovými emocemi.
Podívejme se například na „právní argument“ jak jej vyložil Robert Canup ve své práci „Socially Adept Psychopath.” [Společensky zdatný psychopat] Zdá se, že právní argument je součástí základu naší společnosti. V podstatě nejde o nic víc, než o podvodnictví: ten, kdo je nejúlisnější při využívání systému k tomu, aby o něčem přesvědčil skupinu lidí, se stává důvěryhodným. Protože tento systém „právního argumentu“ byl postupně zaveden jako součást naší kultury, a když napadne naše osobní životy, nejsme běžně schopni to ihned rozpoznat.
Lidské bytosti si navykli předpokládat, že ostatní lidé se – alespoň do určité míry – pokoušejí „konat dobro“ a „být dobří“ a poctiví a čestní. A proto velmi často nevěnujeme čas potřebnému úsilí, abychom rozpoznali zda člověk, který vstoupil do našeho života, je ve skutečnosti, „dobrým člověkem.“ A poté co vznikne spor automaticky zapadáme do společenského předpokladu, že v každé rozepři má jedna strana částečně pravdu na jednu stranu a druhá strana má částečně pravdu na druhou, a že můžeme dojít k závěru o tom, která strana má více pravdu. Díky tomu, že jsme byli vystaveni normám „právního argumentu“, kdykoliv vznikne jakýkoliv spor, si automaticky myslíme, že pravda je někde mezi dvěma extrémy. V tomto případě může být užitečné aplikovat na problém právního argumentu trochu matematické logiky.
Předpokládejme, že v rozepři je jedna strana nevinná, čestná a říká pravdu. Je jasné, že lhaní nevinnému člověku nijak nepomůže, jakou lež může říci? Jestliže je nevinný, potom jediná lež, kterou může říci je se křivě přiznat “Udělal jsem to.” Na druhou stranu lhaním si lhář jenom pomůže. Může prohlásit “Neudělal jsem to” a obvinit druhého, že to udělal, zatímco nevinný člověk kterého obvinil říká “Neudělal jsem to” a ve skutečnosti říká pravdu.
Pravda – jestliže je pokroucena dobrým lhářem, může vyznít v neprospěch nevinného člověka – obzvlášť pokud dotyčný nevinný člověk je čestný a přizná své chyby.
Obecný předpoklad, že pravda se nachází někde uprostřed svědectví dvou stran, vždy posune výhodu na stranu, která lže a od strany která mluví pravdu. Ve většině případů tento posun, navíc s faktem že pravda bude překroucena způsobem, který bude v neprospěch nevinného člověka, bude mít za následek že lháři – psychopati – budou mít vždy výhodu. Dokonce i jednoduchý akt svědectví pod přísahou je k ničemu. Jestliže je člověk lhářem, potom složení přísahy pro takového člověka nic neznamená. Nicméně složení přísahy má silný vliv na vážného, pravdomluvného svědka. A výhoda znovu se posune na stranu lháře. [Robert Canup]