Zpěv šestý – Audience

Seděl Vladimír na trůnu
ve své residenci,
dával podle obyčeje
velkou audienci.

Houf ministrů, tajných radů,
dvorních kavalírů,
stáli „Richt euch!“ kolem něho
jak hrušky v špalíru.

Před nimi s ohnutým hřbetem,
s poníženou tváří,
klečeli v slušném respektu
páni sekretáři.

Péro v ruce, na knoflíku
inkoust ve flaštičce,
a na zádech přivázaný
pytel na petice.

A vzadu si žandarmové,
carští výplatníci,
přistrojili pro příhodu
dubovou lavici.

A na rovině před trůnem
zkroušeně a tiše
petenti, věrní poddaní,
leželi na břiše.

Tenkrát byla audience
nad obyčej hlučná,
neb se z celé ruské říše
sešla církev tučná.

Totiž popi, diakoni,
kantoři, zvoníci,
biskupi, svíčkové báby,
také kostelníci.

S nimi ostatní drabanti,
hrobaři, kalkanti,
zpěváci a muzikanti,
kluci ministranti.

Sotva dal tambor znamení,
tak jak se to sluší,
že car ráčil otevříti
Své Vysoké uši:

Všichni boží služebníci
spustili moldánky,
vzdychali a naříkali
jak staré cikánky.

Totiž popi, diakoni,
kantoři, zvoníci,
biskupi, svíčkové báby,
také kostelníci.

S nimi ostatní drabanti,
hrobaři, kalkanti,
zpěváci a muzikanti,
kluci ministranti.

„Co vám chybí?“ táže se car
pod svým baldachýnem. –
Oni všichni jedním hrdlem:
„Hynem‘, pane, hynem‘!“

Celé popstvo předstoupilo
k caru s deputací;
jeden držel ve jménu všech
takovou oraci:

„Veliký jest Vladimír car!
Svatá vůle jeho;
když’s nám zabil pána boha“
opatř nám jiného!

Nám je pánbůh jako pánbůh,
jenom když je ňáký,
abychom jím udrželi
v respektu sedláky.

U těch bude všechna kázeň
brzy dým a pára,
nebudem se mít u koho
modliti za cara.

Někdo musí nad sedláky
rachotiti hromem:
bez boha neobstojíme,
jen jiného honem!“

Toť se ví, že způsobila
ta argumentace
v Jeho carském Veličenstvu
velké alterace.

Mělť jak všichni potentáti
srdce měkké tuze,
nebyl by mohl chudinka
zabit ani kuře.

„Milostivé vám, mí věrní,
dávám propuštění,
vaši žádost hodlám vzíti
v zralé uvážení!“