Lomnická pohádka 4

Předchozí díl

Kapitola čtvrtá: Holky, přitvrdíme

Království, kde vládla trojhlavá saň, proslulo po celém světě. Každému, kdo měl cestu přes království, byla poskytnuta dobrá rada – „Hlavně nepij vodu z kašny u hradu! Je v ní něco, co tě poblouzní a zbaví tě rozumu. A také dávej pozor, ať nešlápneš na zubatou žábu. Jsou to zakletí obyvatelé království, kteří se zpěčovali zlé vůli zasukovaných hadů“. Pravda, hradní kašna byla otrávená. Vodu z ní brala půlka království, ale další půlka lidu měla své studny s čistou průzračnou vodou a tím pádem zůstala s jasnou myslí.

Jednoho dne ráno, když byl měsíc v úplňku na západě ještě vidět  a na východě se již slunce usmívalo na probouzející se živá stvoření, navštívili království dva podivní muzikanti, asi bratři. Nikdo nevěděl odkud přišli. Oba měli dlouhé plavé vlasy až do pasu. Vítr si s lehkými pramínky vlasů stále pohrával a vypadalo to, že se splétají spolu s paprsky slunce. Jeden hrál na píšťalu ze vzácného dřeva, prý ještě nikdy nepromluvil. Kolem něj se stále hemžilo sedm zlatých krys. Asi proto mu říkali Král Krysa. Když fouknul do svého dřívka, spolu s líbeznou melodií létal z flétny i zlatý prach.
Druhý hrál na balzovou loutnu a zpíval. Kolem něj postávalo v sedmiramenném šiku sedm stříbrných štírů a stále ho na cestách doprovázeli. Toho nazývali Král Štír. Když rozechvěl napjaté struny svého nástroje, linul se z nich spolu s harmonickými tóny stříbrný prach do okolí.
Hráli a zpívali lidem v království smutné i veselé písně plné prastarých příběhů, plné moudrostí dlouhým věkem nasbíraných a množstvím generací prověřených. A jak tak chodili, zůstávala za nimi zlatostříbrná stopa. Někteří lidé vzácný prach vdechli a usadil se jim na srdci. Od té doby je provázel stálý pocit štěstí. Druzí moc neposlouchali a starali se o prachovou stopu, jak ji smést, jak drahé kovy z hlíny vyprostit. Ale v rukou jim zůstával vždy jen matný písek a v hlavě beznaděj.

Po několika dnech, kdy ptáky z jejich perspektivy již oslepoval lesk stesky kolem hradu, se z hradební sluje ozvalo známé: „Holky vstávat! Něco se děje.“
„Já nejsem holka,“ řekl Mach a soukal se přitom z pavučin. Asi si hlavy zdřímly o trochu déle.
„Kušššuj!“ Sykla Šosssina a snažila se stříknout jed na prolétající sýkorku modřinku. Na potřetí se trefila… Ale sýkorka se jen hlavou otočila, zvedla nožku a drápkem si poťukala na čelo. Při tom manévru z ní vypadlo něco bílého a rozpláclo se to přímo na čele Šosssiny. Ta velice sprostě zaklela. Nebylo divu, jed slábl. Pravidelná spotřeba do hradní kašny se projevila jeho neúčinností. Ale to by nebyla Šosssína, aby si neporadila. Nechala vytepat velký měděný kotel a v něm vařila guláš pro prostý lid, ten se prý lehčeji otravuje. Stačí méně jedu.
„Utři mi to, Kisssino!“ „Jo jo jo, Šosssínko. A co se vlastně děje?“
„Máme problém, nějací minesengři tu rozptylují protijed. No jestli lidi přijdou o růžový zákal rohovky…To by nás taky mohlo připravit o všechno, co jsme si nechali vybudovat.“
„A co naše poklady?“ Ptá se vyděšeně Mach.
„No asssi by nám je nedali na cestu do vyhnanství, mrňousku, což?“ Odpověděla Šosssína a koukla se na Macha jak vrchní sestra psychiatrické léčebny na svého pacienta a pohladila ho po temeni hlavy.
„Něco vymyssslíme…“ řekla Šosssina jakoby pro sebe, koukajíc na nádvoří, kde právě dostavěli již třetí šibenici.
Popravy lidí, na které nepůsobil jed a měli jiný než oficiální názor, se tu konaly pravidelně jako velká sláva. Fanoušci trojhlavé saně s růžovým zákalem v očích se uváděli do extáze pokaždé, když se otevřelo propadlo šibenice a vypadla další zubatá žába. Stejně spokojeně přihlížela i zainteresovaná šlechta, na které působily cinkající pytlíky se zlatými kotoučky, víc jak jed Šosssiny. To Šosssina věděla a dokázala být i velmi štědrá, měla pod kontrolou celou královskou pokladnu, tak proč ne…

„Musíme přitvrdit, holky.“ Probrala se ze zamyšlení Šosssina.
„Já nejsem holka!“ Napruženě odpoví Mach.
„Co je strašnější než trojhlavá saň?“ Ignorovala Macha Šosssina prostou otázkou a koukla na Kisssinu. Kisssina velmi nejistě odpověděla: „Že by ti minesengři?“
„Houbelecsss, fakt nevíte? No přece… no….no co?“ Snažila se marně z otevřených hadích tlamiček vypáčit slůvko.
Mach to tedy zkusil taky, aby nebyl zahanben: „Bo nějací jiní trubadúři?“ A dál si hrál s dřevěným koníkem.
Šosssina vyvrátila oči v sloup. A snad i chvíli nedýchala…
„Strašnější než trojhlavá sssaň je přece PĚTIhlavá sssaň! Troubelíni.“ Zařvala Šosssina a zhluboka se nedechla, velice pyšná na to, jak je chytrá a nápaditá. Pět je víc jak tři, to znám. Říkala si už jen tak pro sebe, ale pro jistotu si to šla ověřit na počítadlo. Do pěti se naučila počítat teprve loni. Ale my, milé děti, víme, že se nemýlila. Tak šup na kutě. Pokračování příště.

5 thoughts on “Lomnická pohádka 4”

  1. Mach se hbitě otáčel kolem měděného kotle a nevěděl kam dřív skočit. Musel míchat, roznášet a ještě se měl mile tvářit. To už bylo nad jeho síly. Na šupinách hlavy mu naskočily kapičky potu, zvláště pak když nabízel jedový guláš minesengrům. Šossssína si zatím natřípala šupiny, popíjela s kdekým. Kissssína také nelenila, doma si připravila slavnostní projev. Muselo jí to dát hodně práce, protože i verše zazněly.Ve vhodnou chvíli se s ním vytassssila. Prostý lid si málem zamáčkl slzu nad tím, jak je Šossssína dokonalá. Mnozí skoro podlehli a dělaly se jim růžové obláčky před očima. Naštěstí brzy vystřízlivěli. Na zdi vysel opálený arch, jak bude království vzkvétat. Nikdo ale nevěděl, jak toho dosáhnout.

    1. Ano, toto je první rozluštěný nápis se zmínkou o minesengrech. Je vyrytý na kamenné destičce, která byla nalezena u pramene Lomnického potoka. Spolu s ní byly nalezeny i tři stříbrňáky, taktéž z onoho období. Rub jedné mince je velice zachovalý a je na něm reliéf ukrutného trojhlavého draka s velkými zuby a s rozdvojeným ocasem. Na konci každého ocasu je lidská hlava. To vzbudilo rozruch v akademických kruzích, protože není jasné, jestli jsou hlavy napíchnuté na ostrý ocas, jak se zprvu všichni domnívali nebo to vlastně není ocas, ale další krk a hlavy, byť lidské a jsou součástí dračího těla. Což se mnohým zdá neuvěřitelné. To by však znamenalo obrovský průlom v dosavadním přístupu k historickým faktům této lokality. Doufejme, že historici podumají a najdou brzy vysvětlení této prazvláštní anomálie.

      1. Franz Kerka z Dieseldorfu, jakožto horlivý zastánce původní teorie, zastává názor, že se jedná zcela jistě o napíchnuté hlavy oněch minesengrů a jako důkaz uvádí (v časopise Lobnigzeitung) fotografii detailu mince z mikroskopu. Lidské hlavy mají na čele prokazatelně diadém. A je tedy zřejmé, že hlavy měly dlouhé vlasy. To však vyvrací Piotr Konewka z Gdaňska v časopise Historia. Na několika obrazech z doby již po pádu vlády trojhlavé saně, jsou králové Rat a Scorpion znázorňováni již jako starší muži, takže museli krutovládu přežít. Také tvrdí, že saň si na ocas napíchla neznámé hlavy, či dokonce jen dřevěné repliky hlav a používala je jako maňásky v momentech, kdy potřebovala mít lidskou tvář.
        To však skupina mladých akademiků kolem profesora Lefébra z Pařížské university jednoznačně vyloučila jako nesmysl. Protože prý nepotřebovala lidsky vypadat, obyvatelé ji v růžovém zákalu oka vlastně nikdy neviděli a také položili otázku: „Proč by byla mince ražena s dřevěnými hlavami na ocase?“.
        S tím souhlasí i Alexej Molotov z Petrohradu a vrací se ve své publikaci „Draci“ k detailní fotografii Franze Kerky a poukazuje na plynulý přechod hlavy a ocasu, tedy mluví poprvé již o krku. K této hypotéze se přiklonilo již více vědeckých týmů. Nicméně stále chybí vysvětlení, jak by saň k lidským hlavám přišla, a jak by mohly přežít. Genetik Zweistein z Lutychu jen kroutí hlavou. Stejně tak určení totožnosti těchto hlav je na samém počátku výzkumu…

        1. V Australském Geelongu vyšla studie Dr. Lowerna, že je možný přechod hlavy přímo do ocasu saně. Říká se tomu debilitus mutance. Projevuje se to prý tak, že část mozku zmutuje a je absolutně totožná s původními hlavami. Nezmutovaná část si zachovává jakýsi původní smysl. Ten se ale bude postupně ztrácet. Bude prý záležet na samotné hlavě, jaký rozum v ní byl. Ale prognóza této choroby není dobrá. Debilitus mutance je totiž nevyléčitelná, některé prameny uvádí, že je dokonce nakažlivá. Proto Dr.Lowerna varuje před nebezpečím, které spočívá v mutaci virů. Očkování není možné. Prý tuto chorobu lze pouze zpomalit a to velmi silnými dávkami antidebilitusu antimutans cca 1000 mg na kg váhy hlavy denně.
          Tuto teorii potvrdil i genetický inženýr Hakuana Kenibo z Papui Nové Guinei, kde se tato choroba objevila hluboko v džungli u domorodých kmenů Hako-ko-li a ani místní šaman si s tím neporadil a kmen pomalu vymírá.

Komentáře nejsou povoleny.