Díl první: Jak hadi ke svým jménům přišli
Bylo nebylo, dávno tomu. V jednom malém království, kdesi na severu za vysokými kopci, na náhorní plošině v dlouhém údolíčku, tam, kde všechno co žilo, dýchalo křišťálově čistý vzduch a ptáci na obloze sladěně pěly své písně v paprscích usměvavého slunce. Až někde tam, kde mladé říčky tekou už jinam, do dalekých, studených a tmavých vod. Tam žil a byl prostý dobrý lid.
Šibenici tu nikdy neměli a místní kat pěstoval u hřbitova květiny jen tak, předkům pro radost.
Jak už to v pohádkách bývá, měli i svého krále. Král byl přátelský a spravedlivý, proto se království dařilo. I když bylo království poměrně chudé, král vždy něco vymyslel. Na veselice, které pořádal, pro pobavení všech, se sjížděli i králové sousedních království. Jedlo se, pilo a hodovalo. Všichni vespolek. Muziky hrály, struny drnčely. Tančívalo se až do rána. I havěť ve stájích. A v okolních hlubokých lesích, kam pronikly zvuky veselí, tančil koloušek s liškou, kukačka se sojkou a také mravenec s borůvkou…
Nikdo si nikdy nevšiml hada v křoví, jak se šklebí, když kouká na tu slávu. Byl to jeden z klubka tří hadů, co se denně vyhřívali na cimbuří Lomnického hradu. Všichni byli beze jména a každý je znal. Král s nimi občas rozmlouval a jednoho, toho nejmenšího, si dokonce hřával na prsou. Dovolil jim i pobývat u proslulého kulatého stou. Řídil se heslem ze svaté knihy: „Miluj bližního svého, ať je jakýkoliv.“ Kdyby znal svaté písmo lépe, hadům by se vyhnul.
Jednoho dne na jaře, když ženy právě kropily bílé prádlo, ležící pod sluncem na sedmikráskách, tak najednou zpívající děti zanechaly skotačení na louce a seběhly se k cestě a volaly „králi Miroslave, králi Miroslave.“ Právě totiž projížděl královský kočár a děti se chtěli dotknout pohledem jeho očí… Bavilo je to.
Sotva se usadil zvířený prach za projíždějícím kočárem a poklesla poslední mávající ručka, otočily se děti zpět k mámám na louku. Tu se ozvalo skřípnutí jedového zubu v příkopě za cestou. Znělo to jako když někdo natáhne křesadlo pistole. Ten den si bezejmenný dlouhý had uvědomil, že chce také jméno. Zatoužil, aby ho všichni volali jeho vlastním jménem. Tak jako krále. Celé království. Nejlépe celý svět. Nebo raději vesmír, co vesmír, tisíc vesmírů….!
Doplazil se na cimbuří a křikl: „Holky vssstávat“.
Malý had na to: „Já nejsssem holka.“
„Mlč sssic ti utrhnu hlavu.“ křikla hadice a bezděky jí odstříkla kapka z napěchovaného jedového váčku na lístek jitrocele. V okamžiku se zkroutil a zčernal.
„Chci jméno! Krásssné jméno, aby pěkně sssyčelo.“
„To já taky, To já taky“ zajásal ten širší had, vlastně taky hadice.
„Ale kdo nám ho dá?“ Zívl ten nejmenší. A bylo chvíli zmatené ticho…
„A co sssi jméno dát navzájem? Ty by jsi mohla být třeba Šosssina, jsi dlouhá jako šosss a pěkně to sssyčí.“
„Jo, a ty budeš Kisssina. Od toho krásného ostrovního slůvka kiss. A ty, mrňousi, budeš Mach a hotovo.“
„Ale Mach moc nesssyčí“ ozval se drobný.
„Mlč sssic z tebe udělám Šebestovou.“ vztekle odsykla Šosssina. A zase káplo z jedové žlázy přímo na střevlíka, co šel kolem. Zbělala mu záda a rozsypal se jako zvlhlá homole cukru.
A tak měli hadi svá jména…
(pokračování na další straně)
V počátcích kralování si rádcové u kulatého stolu zvolili jako
druhého nejmocnějšího člena království Šosssínu. Ale tato neradila, ani se nezúčastňovala jednání u kulatého stolu. Věděla, že není dost chytrá, aby radila mocnému králi, nemohla dělat ani šaška, protože ten, ač se tváří jako šašek, moudře králi radí.
Šossssína jen chodila pro svou odměnu. A král byl tak velkorysý, že u kulatého stolu nenavrhl svým rádcům, aby Šosssínu odvolali . Trpěl ji tam dál, nevěda, že jedové váčky jsou stáje plnější. Občas zuby trochu jedu vypustily, ale tu sílu zatím neměly.
Král ale už začínal tušit nebezpečí, proto v druhé půli svého kralování nepřipustil Šosssínu do své nejbližší blízkosti. Ve svém království dostala jen podřadnou roli. A to mu nikdy Šosssína nemohla odpustit, jak už to v pohádce bývá . Nikdy!
Velice děkuji paní Nosové, naší historičce, že ve sklepech Lomnického hradu vykopala tyto vzácné pergameny, které nám prozradily určité detaily z období počátků lomnické doby temna. Pomohlo nám to, udělat si přesnější obrázek vývoje situace přede Dnem zrady.
Když se Šosssína konečně dočkala a usedla na trůn, zrodil se plán. Všechny, co sloužili králi – vůdci, zlikvidovat. Použila k tomu všechen svůj jed ( však ten se stále obnovuje ). A podařilo se. Jednoho dne, když se zahleděla z okna svého hradu, ztrnula. Dřevěný kříž, který stával naproti, byl na zemi. Ani Bůh se na to nemohl dívat a Šosssíně vyslal první vzkaz. A Šosssína? Nu co, byl STARÝ, už tady neměl co dělat, čert ho vem.
Pergameny jsou opravdu hodně poškozeny, ale alespoň tyto fragmenty nám potvrzují, že pověsti oněch dob se zakládají na pravdě. Škoda, že se ještě nepodařilo zjistit jméno osvíceného kronikáře, který činil tyto záznamy. Stáří je odhadnuto asi na 662 let, podle uhlíkové zkoušky. Ještě bych chtěl, v této souvislosti, poznamenat, že případná podobnost osudů či postav ze současnosti je čistě náhodná a nesouvisející.
A tak Šosssína pokračovala ve svém kralování. Všichni, co stáli v cestě, byly uvrženi do žaláře. Alespoň si to myslela. Hledala další zrádce, protože ne a ne, aby všichni poddaní provolávali slávu a padali k nohám mocné vládkyně. A některé našla, ale ti byli vzpurní. Jed nestačil, byl slabý. Tak se na to muselo jinak. Tu hrozila za neuposlechnutí mocnými dráby, tu ztrátou roboty. Kontrolovala, co si poddaní dovolí upravit bez jejího vědomí u svého příbytku. Vše marné, žádná sláva, klečeli před ní jen ti, kteří chtěli trošku drobtů od bohatého stolu. Odvoz kočárem do jiného království, posbírat trochu hub v okolních lesích a to v době, kdy se měla věnovat péči o své království, které začalo upadat. Pravda, mnozí dostali větší kus žvance. Lidé z okolních podhradí si povídali něco o trojhlavé sani a že v království je zahaleno smutkem. Šosssína si jen brousila dál své jedové zuby a válela se ve vyhřáté noře.
Tento kousek kozí kůže byl nalezen u starého svícnu ve vinném sklepě u kostry s pohárem v ruce a byl pokapán voskem a červeným vínem. Takže poslední slova byla poněkud rozmazána. Ještě dnes vedou akademici spory, jestli se válela ve vyhřáté noře, nebo na vyhřátém norku, nebo dokonce s teplou Norkou. Gustav Frištenský dokonce tvrdil, že se jednalo o pokoj nějaké Nory, což prý byla dcera zakladatele Lomnického hradu. Ale kdo ví, jeho tvrzení nebyla nikdy potvrzena.