Malý princ

Není pohádka jako pohádka, není princ jako princ. Tenhle je skutečně jen jeden – Malý princ Antoina de Saint-Exupéryho, jedno z nejslavnějších děl moderní světové literatury.

Malý princ, kouzelná pohádková bytost, přichází na naši zemi ze vzdálených vesmírných světů, aby se kdesi v africké poušti setkal s autorem našeho příběhu a zjevil mu tajemství své podivuhodné životní pouti. Ale zjeví mu vlastně daleko víc: tajemství čistého srdce, dobra a krásy. Je to opravdu líbezná knížka, která vám bude jistě právě tak milá a blízká, jako byla všem čtenářským generacím, a k níž se budete i později rádi vracet. 

Když psal francouzský spisovatel a pilot Antoine De Saint-Exupéry Malého prince, nejspíš netušil, že vytvoří jeden z nejznámějších a nejpřekládanějších pohádkových příběhů na světě.

Jestli jste i vy k Malému Princi kdysi přičichli, ale nepochopili jste jeho podstatu, možná je načase dát mu druhou šanci.


Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ

2016-02-11_13-35-29

 

LÉONU WERTHOVI

Odpusťte, děti, že jsem věnoval tuto knihu dospělému! Mám závažnou omluvu: Ten dospělý je můj nejlepší přítel. Mám ještě jednu omluvu: ten dospělý dovede všechno pochopit, dokonce i knihy pro děti. A mám ještě třetí omluvu: ten dospělý bydlí ve Francii, trpí tam hladem a zimou. Velice potřebuje, aby ho někdo potěšil. Nestačí-li všechny tyhle omluvy, rád věnuji tuto knihu dítěti, kterým kdysi ten dospělý byl. Všichni dospělí byli nejdříve dětmi. (Ale málokdo se na to pamatuje.) Opravuji tedy své věnování:

LÉONU WERTHOVI,
KDYŽ BYL MALÝM CHLAPCEM


I – Hroznýš

Když mi bylo šest let, viděl jsem jednou nádherný obrázek v knize o pralese, která se jmenovala Příběhy ze života. Na obrázku byl hroznýš, jak polyká šelmu. Tohle je kopie kresby:
2016-02-11_12-50-58

V knížce stálo: „Hroznýši svou kořist nežvýkají, polykají ji celou. Potom se nemohou ani hnout a celého půl roku spí a tráví.“

Hodně jsem tehdy přemýšlel o dobrodružstvích v džungli a také se mně podařilo nakreslit pastelkou první kresbu. Kresbu číslo 1. Vypadala takhle:
2016-02-11_12-51-17

Ukázal jsem své veledílo dospělým a ptal jsem se jich, nahání-li jim má kresba strach.
Odpověděli mi:
„Proč by klobouk naháněl strach?“

Ale on to nebyl klobouk. Byl to hroznýš, jak zažívá slona. Nakreslil jsem tedy vnitřek hroznýše, aby to dospělí pochopili. Oni totiž potřebují vždycky nějaká vysvětlení. Má kresba číslo 2 vypadala takhle:
2016-02-11_12-51-38

Dospělí mi však poradili, aby nechal toho kreslení otevřených a zavřených hroznýšů a zajímal se raději o zeměpis, počty a mluvnici. Tak se stalo, že jsem se v šesti letech vzdal skvělé malířské kariéry. Neúspěch mé kresby číslo 1 a kresby číslo 2 mě odradil. Dospělí sami nikdy nic nechápou a děti to hrozně unavuje, stále a stále jim něco vysvětlovat. Musel jsem si tedy vybrat jiné povolání a naučil jsem se řídit letadlo. Létal jsem tak trochu po celém světě. A pravda je, že mi zeměpis hodně posloužil. Dovedl jsem na první pohled rozeznat Čínu od Arizony. Je to velice užitečné, když člověk v noci zabloudí.

A tak jsem se v životě setkal se spoustou vážných lidí. Žil jsem hodně s dospělými, poznal jsem je velice zblízka. Ale mé mínění o nich se valně nezměnilo.

Když jsem mezi nimi potkal někoho, kdo se mi zdál trochu bystrý, ověřil jsem si na něm svou zkušenost s kresbou číslo 1, kterou mám stále schovanou. Chtěl jsem vědět, je-li opravdu chápavý. Ale vždycky mi odpověděl: „To je klobouk.“ Nepovídal jsem mu tedy ani o hroznýších, ani o pralesích, ani o hvězdách. Přizpůsobil jsem se mu. Mluvil jsem s ním o bridži, golfu, politice a o kravatách. A dospělý byl velice spokojen, že poznal tak rozumného člověka.


II – Beránek

Tak jsem žil sám a neměl jsem nikoho, s kým bych si mohl opravdu popovídat. Tu se mi jednou před šesti lety v poušti na Sahaře porouchal motor. Něco se v něm polámalo. A poněvadž jsem neměl s sebou mechanika a ni cestující, chtěl jsem se do té nesnadné opravy pustit sám. Byla to pro mne otázka života nebo smrti.

Měl jsem pitnou vodu sotva na týden.

První večer jsem tedy usnul v písku, na tisíc mil daleko od jakékoliv obydlené končiny. Byl jsem opuštěnější než trosečník na voru uprostřed oceánu. Dovedete si proto představit, jaké bylo mé překvapení, když mě na úsvitě probudil zvláštní hlásek:

„Prosím pěkně … nakresli mi beránka…“
„Cože?“
„Nakresli mi beránka…“

Vyskočil jsem, jako by do mne hrom uhodil. Dobře jsem si protřel oči. Pozorně jsem se podíval a spatřil jsem prazvláštního človíčka, který si mě vážně prohlížel.

Toto je jeho nejlepší portrét, jaký se mi podařilo později nakreslit.
2016-02-11_12-50-15

Má kresba ovšem není zdaleka tak půvabná jako model. Ale za to já nemohu. Dospělí mě odradili od malířské kariéry, když mi bylo šest let, a proto jsem se nenaučil kreslit nic jiného než zavřené a otevřené hroznýše. Udiveně jsem se díval na ten zjev. Považte jen, že jsem byl na tisíc mil od jakéhokoliv obydleného kraje. A můj človíček nevypadal, jako by zabloudil ani jako by byl na smrt unavený nebo vyhladovělý, polomrtvý žízní nebo na smrt vylekán. Vůbec nevypadal jako dítě ztracené v poušti, na tisíc mil daleko od nějakého obydleného kraje. Když jsem konečně byl schopen promluvit, řekl jsem mu:

„Ale … co tu děláš?“
A tu mi docela tiše, jako něco nesmírně vážného, opakoval:
„Prosím pěkně … nakresli mi beránka…“

Když stojíme před příliš velkou záhadou, neodvážíme se neuposlechnout. Ačkoli se mi to zdálo zde – na tisíce mil ode všech obydlených míst a v nebezpečí smrti – nesmyslné, vytáhl jsem z kapsy list papíru plnící pero. Ale tu jsem si vzpomněl, že jsem studoval především zeměpis, dějepis, počty a mluvnici, a řekl jsem človíčkovi (trochu mrzutě), že neumím kreslit. Odpověděl mi:
„To nevadí. Nakresli mi beránka.“

Poněvadž jsem nikdy nekreslil beránka, nakreslil jsem mu jednu z těch dvou kreseb, které jsem uměl. Obrázek zavřeného hroznýše. A užasl jsem, když jsem slyšel, jak mi ten človíček povídá:
„Ale ne, já nechci slona v hroznýši. Hroznýš je moc nebezpečný a slon zabere hodně místa. U mne doma je všechno malinké. Potřebuji beránka. Nakresli mi beránka.“

Tak jsem tedy kreslil.
2016-02-11_12-58-19

Díval se pozorně a řekl:
„Ne! Tenhle je už moc nemocný. Udělej mi jiného.“
Nakreslil jsem tento obrázek:
2016-02-11_12-58-35

Můj přítel se mile, shovívavě usmál:
„Ale podívej se … to není beránek, to je beran. Má rohy…“
Tak jsem kresbu znovu předělal.
2016-02-11_12-58-55

On ji však zase odmítl jako ty předcházející:
„Ten je moc starý. Já chci takového, aby dlouho žil.“

A tu, protože jsem ztratil trpělivost a protože jsem spěchal, abych se co nejdřív pustil do rozebírání motoru, načmáral jsem tuhle kresbu:
2016-02-11_12-59-11

A prohlásil jsem:
„To je bedýnka. Beránek, kterého chceš, je uvnitř.“
Ale byl jsem velice překvapen, když se obličej malého soudce rozzářil.

„Právě tak jsem to chtěl. Myslíš, že ten beránek bude potřebovat hodně trávy?“
„Proč?“
„Protože u mne doma je všechno malinké…“
„Jistě to postačí. Dal jsem ti docela malého beránka.“
Sklonil se nad kresbu.
„No, není tak moc malý … Jé, podívej se, on usnul…“

A tak jsem se seznámil s malým princem.


III – Planeta

Dlouho to trvalo, než jsem pochopil, odkud přichází. Zdálo se, jako by malý princ, který se mě stále na něco vyptával, moje otázky nikdy neslyšel. Všechno mi poznenáhlu objasnila jen slova náhodně pronesená. Tak když jsem poprvé spatřil mé letadlo (nebudu kreslit letadlo, je to pro mne příliš složité), zeptal se mě:

„Co to je za věc?“
„To není věc. To létá. Je to letadlo … Moje letadlo.“
A byl jsem hrdý, že mohu říci, že létám. A tu zvolal:
„Jejda. Ty jsi spadl z nebe!“
„Ano,“ odpověděl jsem skromně.
„Jé, to je divné…“

A malý princ se roztomile zasmál. To mě hrozně pohněvalo. Chci, aby se mé nehody braly vážně. Potom dodal:
„Tak ty taky přicházíš z nebe! Z které planety?“
2016-02-11_12-59-40

Hned mi svitlo trochu světla do záhady jeho příchodu a rychle jsem se otázal:
„Ty tedy přicházíš z jiné planety?“
Neodpověděl mi. Zavrtěl mírně hlavou a stále se díval na mé letadlo:
„Pravda, na tomhle jsi nemohl přijít z moc velké dálky…“
A nadlouho se ponořil do snění.

Potom vyndal mého beránka z kapsy a zabral se do pozorování svého pokladu.

Dovedete si představit, jakou zvědavost ve mně probudila jeho zmínka o jiných planetách. Pokusil jsem se proto dovědět se o tom více.

„Odkud přicházíš, človíčku? Kde je to tvé doma? Kam chceš odvést svého beránka?“
Na chvíli se zamyslil a pak odpověděl:
„Dobře, že jsi mi dal tu bedýnku, v noci to bude jeho domeček…“
„Ovšem. A budeš-li hodný, dám ti také provázek, abys ho mohl ve dne přivázat. A kolík.“

Zdálo se, že tento návrh malého prince zarazil.
„Přivázat? To je ale podivný nápad!“
„Víš, když ho neuvážeš, půjde, kam mu napadne, a ztratí se.“

Můj přítel se znovu zasmál:
„A kampak by šel?“
„Kamkoli. Stále rovně…“

Tu malý princ vážně poznamenal: „To nevadí, u mne je to velice malé!“
A tak trochu smutně dodal: „Když jde člověk stále rovně, daleko nedojde…“
2016-02-11_12-59-56


3 thoughts on “Malý princ”

  1. Nádherný a poučný příběh.
    Správně vidíme jen srdcem… ale kdo má srdce z kamene, jak může správně vidět?

    • Když jde člověk stále rovně, daleko nedojde…
    • Květiny jsou slabé. Jsou naivní. Zabezpečují se, jak dovedou. Myslí si, že jsou strašné, když mají trny…
    • Měl jsem ji posuzovat podle jednání, ne podle slov.
    • Člověk nikdy neví!
    • Jsou-li sopky dobře vymeteny, hoří mírně a pravidelně, nevybuchují.
    • Musím přece snést dvě nebo tři housenky, když chci poznat motýly. Je prý to tak krásné. Kdo by mě jinak navštěvoval?
    • Nevěděl, že králové vidí svět velice zjednodušen. Všichni lidé jsou pro ně poddaní.
    • Autorita závisí především na rozumu. Poručíš-li svému lidu, aby šel a vrhl se do moře, vzbouří se. Mám právo vyžadovat poslušnost, protože mé rozkazy jsou rozumné.
    • Je mnohem nesnadnější soudit sám sebe než někoho jiného.
    • Můžeš soudit tu starou krysu. Občas ji odsoudíš na smrt. Tak bude její život záviset na tvé spravedlnosti. Ale udělíš ji pokaždé milost, abys ji ušetřil. Je jenom jedna.
    • Domýšlivci totiž vidí ve všech lidech obdivovatele.
    • Domýšlivec ho však neslyšel. Domýšlivci slyší pouze chválu.
    • „A proč piješ?“ zeptal se malý princ.
      „Abych zapomněl,“ řekl pijan.
      „Nač abys zapomněl?“ vyzvídal malý princ a užuž ho začínal litovat.
      „Abych zapomněl, že se stydím,“ přiznal se pijan a sklonil hlavu.
      „A zač se stydíš?“ vyptával se dále malý princ, protože by mu rád pomohl.
      „Stydím se, že piji!“ dodal pijan a nadobro se odmlčel.
    • A co ti to pomůže, že máš hvězdy?
    • Já mám květinu,“ řekl ještě, „a každý den ji zalévám. Mám tři sopky a ty vymetám každý týden. Vymetám totiž i tu vyhaslou. Člověk nikdy neví. Pro mé sopky i pro mou květinu je užitečné, že mi patří. Ale ty nejsi hvězdám užitečný…
    • Zeměpisec je příliš důležitý, než aby se mohl toulat…
    • Co je důležité, je očím neviditelné…

Komentáře nejsou povoleny.