26.8.1278 zemřel Přemysl Otakar II.
V roce 1273 sahala říše Přemysla Otakara II. až k Jaderskému moři. Český král mohl s pýchou hledět na to, co vybudoval za pomoci svých těžkooděnců, promyšlenými sňatky a zejména chytrostí, lstivostí a obratným manévrováním už od mládí.
V roce 1273 se Přemysl Otakar mohl těšit i z prvního legitimního syna: následníkovi trůnu Václavovi II. Byly právě dva roky.
A přece byl rok 1273 počátkem konce jeho říše. Toho roku byl německým a římským králem zvolen vcelku neznámý hrabě Rudolf z Habsburku, který hned začal usilovat o rozšíření svého nevelkého rodového panství získáním zemí, jež Přemysl Otakar připojil ke svému království. Ještě nedávno mocný a obávaný a náhle všemi zrazený „král železný a zlatý“ byl postupně donucen vzdát se Rakous, Štýrska, Korutan, Kraňska i Chebska. A Rudolf stále stupňoval své požadavky.
Vše skončilo 26. srpna 1278 na Moravském poli. Řečeno slovy Rudolfa Habsburského: „Takřka všemi již opuštěn, přece Přemysl Otakar nehodlal ustoupit, nýbrž bránil se, obřím duchem i mravem, s podivuhodnou statečností, až naši rytíři jej smrtelně zraněného spolu s ořem k zemi srazili.“
4 thoughts on “+ Přemysl Otakar II.”
Komentáře nejsou povoleny.
Tam dole, mezi Moravou a Dunajem, tam dole u Suchých Krut, stála dvě vojska.
Jedno bylo slabé, bojovalo na život a na smrt. Druhé veliké, bojovalo za kořist a slávu. Prvému velel český král, Přemysl Otakar II. Druhému Rudolf Habsburský.
Čeští rytíři mlčky svírají kopí, uvykli vídat smrt v boji, dovedou seknout. Přemyslovo vojsko má zelenou korouhev s bělostným křížem.
Když bitva započala, udeřili nepřátelé do Přemyslových řad.
Tu udeřil Přemysl šikem druhým a porazil druhý šik Rudolfův.Přejel po něm a zdupal jej. Třetí šik Rudolfův couvá, již prchá, již padá kůň pod Rudolfem. Avšak záloha Rudolfova dobře vpadla do boje. Rozdělila klínem české vojsko. Část se vrhá do vody, část se obrací na útěk. Ruka Přemyslova rozdílí rány, jeho tvář však je rozťata mečem. Krvácí a bledne. Král je jat. Je stržen z koně. Je zasažen a padá, je proklán oštěpem a mečem. Znovu proklán mečem druhým, třetím. Je proklán sedmnácti ranami. Je ubodán a smýkán v prachu
Pláč v srdci usedá,
českého krále, běda,
cti jeho není víc.
Ať všichni smrti klnou,
už jeho ruku plnou
nespatří kynout vstříc.
Oh, naříkejme sobě:
Král mrtev leží v hrobě!
Jej nikdo nezřel v zlobě
a křesťanstvu v své době
byl záštita a čest.
On pro Kristovy rány
šel často na pohany
a s Kumány se bil.
Jenž lva měl srdce smělé
a dobrotiv byl cele,
ten duši vypustil.
Smrt nad ním zvítězila.
Kde nyní jeho síla,
by sirot zaštítila
jimž strast se z očí lila?
Hrdina mrtev jest!
Už ve středověku vládla závist a nesnášenlivost. Přemysl byl mocný, bohatý a silný král a zradili ho čeští páni. Jak víme z dějepisu, jeho syn, malý Václav II., tehdy sedmiletý, byl svým poručníkem Ottou Braniborským, vězněn na Bezdězu, nedávno Přemyslem dostavěném /asi 1276/. Podmínky, ve kterých zde žil, se podepsaly na jeho zdraví, jak fyztickém tak psychickém. Dobu, velmi pohnutou až krutou pro naši zemi, popisuje spisovatelka Ludmila Vaňková ve své knize Zlá léta, která doporučuji všem čtenářům, nejen přátelům historie.
Zajímavé je, že ve stejný den padl i jiný český král, otec Karla IV. Přesně po 68 letech se znovu smrtce zachtělo královské koruny.
Krásně napsané, dávám *******