Když zjistíš, že jedeš na mrtvém koni, sesedni!
Rozdíly mezi „selským rozumem“ a dnešním způsobem uvažování „expertů“ všeho druhu, lze stěží porovnat lépe než pomocí mrtvého koně. Tedy, přísloví Indiánů z kmene Dakotů zní: „Když zjistíš, že jedeš na mrtvém koni, sesedni!“
Nicméně v profesionálním životě často prosazujeme jiné strategie, podle kterých se v takovéto situaci pokoušíme jednat:
- obstaráme si větší bič
- vyměníme jezdce
- říkáme: „Vždyť ten kůň vždycky jezdil.“
- založíme pracovní skupinu pro analýzu koně
- navštívíme jiná místa, jak se tam jezdí na mrtvých koních
- zvýšíme standard kvality pro jízdu na mrtvém koni
- vytvoříme task force pro oživení mrtvého koně
- vypracujeme srovnávací přehledy různě mrtvých koní
- upravíme kritéria, podle kterých se určuje, zda je kůň mrtvý
- zaplatíme externí specialisty, aby jezdili na mrtvém koni
- zapřáhneme pár mrtvých koní k sobě, aby se jim lépe táhlo
- prohlásíme, že žádný kůň nemůže být natolik mrtvý, aby se na něm ještě nedalo chvilku jezdit
- po poradě s veterinářem zakoupíme něco drahého, po čem bude mrtvý kůň běžet rychleji
- vypracujeme studii, abychom zjistili, zda pro tento problém existují levnější poradci
- nasedneme na svého starého slabého osla a zamaskujeme ho mrtvým koněm
- nařídíme přesčasy a nosíme mrtvého koně sami
- restrukturalizujeme stáj a zdvojnásobíme příděly krmení
- prohlásíme, že mrtvý kůň byl už od samého počátku naším cílem
- povýšíme jezdce, pak si sedneme a počkáme, až se kůň sám zvedne
- budeme zapírat, že jsme kdy nějakého koně vůbec měli