Jsem bývalá učitelka, která na zdejší škole strávila řadu let. Delší dobu svého působení právě na I. stupni, kde jsem krátce i ředitelovala a zároveň převáděla školu do právní subjektivity .Kromě učení jsem všechna ta léta vedla bezplatně výtvarný kroužek a po dlouhých peripetiích se mi podařilo obstarat pro děti i kvalitní keramickou pec. Škola byla vybavena také tiskařským lisem, kde jsem děti učila linoryty a jiné grafické techniky. Myslím, že to byl úspěch a s úspěchem jsme také obesílali různé soutěže.

Pak přišla doba odchodu do důchodu. Z ředitelování jsem odešla ze dvou důvodů. Nejsem ambiciozní typ, který usiluje o postavení, ale hlavním důvodem bylo to, že byl manžel v té době starostou a jelikož je obec zřizovatelem školy, nechtěla jsem, abych byla předmětem laciné kritiky, jak je v naší obci zvykem.

Za dobu, kterou jsem tu působila, mi škola přirostla k srdci, není tedy divu, že jsem ji po celý čas, co jsem v důchodu, sledovala a sleduji.

Zajímalo mě, k jakým změnám došlo při úpravách v interieru školy a po domluvě s paní Bambuškovou, mou bývalou kolegyní, jsem ji asi v polovině ledna navštívila. Prošla jsem s ní celou MŠ i ZŠ až do půdních prostor.

Kromě rozšíření mateřinky, sociálního zařízení, které má nyní k dispozici, jsem byla mile překvapena počítačovou třídou. Z dříve nevlídné, studené učebny, kde nikdo nechtěl učit, později lehárny MŠ, se vyloupla vybavená třída, kterou by mnohé okolní školy, nejen na vesnici, mohly závidět. K tomu určitě přispělo i nové, moderní vytápění a dnes už děti netrpí zimou, jak to bylo mnohdy v minulosti, kdy se topilo elektrickými přímotopy.

Místnost v půdním prostoru je také velice pěkná a útulná, ale zatím nevyužitelná, jelikož natažení vody, které bylo několikrát připomínkováno, se neuskutečnilo. K tomu však určitě dojde, je to jen otázka času. Investice, vložené do rekonstrukce budovy, snad nebyly marné.

Dne otevřených dveří, který je plánován, zajisté přispěje k tomu, aby se mladí rodiče budoucích prvňáčků zamysleli a rozhodli se ponechat své děti mezi jejich vrstevníky a kamarády ve škole v Lomnici. Ve známém, rodinném prostředí, v kolektivu, na který jsou zvyklí, což je i z výchovného hlediska velmi důležité. Podle mého názoru bychom si měli vážit toho, že v Lomnici škola ještě existuje a nepohřbívat ji, tak jak je to v mnoha obcích na okrese, zvlášť v době, kdy se do ní vložily nemalé náklady. „Pohřbíváme“ tím pádem i samotnou obec.V současné době se může všechno změnit k lepšímu. Záleží jen na rodičích, zda se třída v budoucnu naplní tak, aby bylo možné znovu obnovit dvojtřídku, a školu, dnes tak dobře vybavenou, neodsoudit k zániku. Nebylo by žádnou hanbou, kdyby se i děti, které už začaly dojíždět do Bruntálu, vrátily zpět.Tím by také odpadl ten hlavní problém, který rodiče vidí jako první a to je spojení pěti ročníků do jedné třídy.

Odsuzuji ty, kteří využijí zdejší mateřskou školu k tomu, aby jim děti doslova vypiplala (bývaly a možná i dnes jsou děti,které nemají vypěstovány základní hygienické návyky a pomočují se) a následně, zcela bez ostychu, je dají do Bruntálu. Jsem přesvědčena o tom, že pokud rodič vybaví své dítě mobilem a vyšle ho do světa už v šesti letech s vědomím, že pro něj udělal to nejlepší co mohl, opravdu není dobrá volba. Dítě je tak od svého nejranějšího věku vystaveno mnoha nebezpečím, která je mohou jak ve škole (šikana), tak ve městě potkat. Nikdy nevíme, co se může přihodit.

Rodiče by měli také vědět, a předpokládám, že jim není neznámou věcí to, že existují nějaké učební osnovy, a ty se musí plnit stejně jak v městské škole, tak i v malotřídce v Lomnici.V početných třídách ve městě nemá učitel na jednotlivé žáky ani tolik času jak v malotřídce, kde své žáky velice dobře zná, a co je podstatné, zná také jejich rodiče, což je obrovské plus pro to, aby na žáčka působily oba výchovné vlivy stejně. Přechod z pátého do šestého ročníku neshledávám jako nepřekonatelný problém.Děti si velice brzy zvyknou a dříve to takhle fungovalo na všech vesnických školách.

Ve své praxi jsem učila většinou více oddělení v jedné třídě, 2, 3,i více a podle svých zkušeností mohu potvrdit, že je to práce velice náročná a vysilující pro učitele, který se během celého vyučovacího dopoledne nezastaví a teprve až děti odejdou ho čeká další práce s přípravou pro několik ročníků na další den. Také proto apeluji na rodiče, aby dobře zvážili svá rozhodnutí a věřím, že se rozhodnou pro dobro žáka, školy i obce.