Otec zapomíná

(W. Livingston Larned)
Poslouchej, synku: Vyprávím to, zatímco ty zde spíš, ručku skrčenou pod bradou a světlé kučery jsou přilepené na tvém zpoceném čelíčku. Sám jsem se vkradl do tvého pokoje. Zrovna před chvilkou, když jsem si v pracovně četl noviny, mnou projela vlna výčitek. S pocitem viny jsem přišel k tvé postýlce.
A myslel jsem na toto, synku: Byl jsem na tebe příkrý. Vynadal jsem ti, když ses oblékal do školy, že ses po umytí sotva dotkl ručníkem svého obličeje. Volal jsem tě k zodpovědnosti za to, že sis nevyčistil boty. Vztekle jsem reagoval, když jsi některé své věci rozházel po podlaze. 
U snídaně jsem také na tobě hledal chyby. Něco jsi polil. Drobky ti padaly mimo talíř. Dával jsi lokty na stůl. Máslo na chleba sis namazal moc tlustě. A když sis začal hrát a já jsem se chystal na vlak, obrátil ses, zamával mi a volal „ahoj, táto“. Já jsem se zamračil a odpověděl: „Dej ramena dozadu!“
A celé to začalo nanovo odpoledne. Když jsem přicházel domů, sledoval jsem tě, jak klečíš a hraješ kuličky. Měl jsi v ponožkách díry. Ponížil jsem tě před kamarády, když jsi musel kráčet přede mnou domů. Ponožky stojí peníze – a kdyby sis je musel kupovat sám, byl bys na ně opatrnější! Představ si to, synku – to ti řekne vlastní otec! Později – pamatuješ – když sis četl v pracovně, jsi přišel plaše, se zraněným pohledem v očích. Když jsem přes noviny vzhlédl, netrpělivý, že mě rušíš, zaváhal jsi u dveří. „Co chceš?“ vyštěkl jsem. Neřekl jsi nic, jen jsi rychle přicupital, objal mne pažemi a dal mi pusu. A tvé malé paže se přitiskly s citem, kterému snad sám Bůh dal rozkvést ve tvém srdci a který překoná i chlad a uvadlost. A pak jsi odešel, klapaje po schodech.
Ano, synku, krátce poté mi noviny vypadly z rukou a přeběhl mě horečnatý mráz. Co jsem si to navykl? Hledat chyby, napomínat – tím jsem se ti odměňoval za to, že jsi chlapec. Ne proto, že bych tě nemiloval, ale proto, že jsem vyžadoval příliš mnoho od tvého mládí. Měl jsem na tebe stejný metr jako na sebe.
A přitom máš tolik hezkých a dobrých vlastností. Tvé srdíčko je velké jako svítání nad rozlehlým pohořím. Ukázals to svým přirozeným impulsem rozběhnout se a dát mi pusu na dobrou noc. Nic víc se toho večera nestalo, synku. Přišel jsem ve tmě ke tvé postýlce a klečel zde zahanben!
To je však slabá náplast. Já vím, že tomu ještě nemůžeš rozumět, kdybych ti to řekl, až se probudíš. Ale od zítřka budu opravdovým tátou! Uzavřeme bratrství. A budu s tebou trpět a budu se s tebou smát. Ukousnu si raději jazyk, než bych vypustil z úst netrpělivá slova. Jako evangelia se budu držet zásady: „Je to přece ještě chlapec – malý chlapec!“ Obávám se, že jsem si tě představoval jako muže. Ale teď, když tě vidím, synku, skrčeného v postýlce, je mi jasné, že jsi ještě dítě. Včera tě ještě maminka nosila v náručí, tvou hlavu na svém rameni. Žádal jsem příliš mnoho. Příliš mnoho.

Napsat komentář