Pozdrav ze srnčí říje.

Tak jako u každého živočicha, tak i u srnčí zvěře každoročně probíhá páření. Těmto srnčím námluvám říkáme srnčí říje. A srnčí zvěř si k tomuto jednoročnímu rozmnožovacímu cyklu vybrala letní čas. U nás, v našem regionu konec měsíce července a víc jak první polovina měsíce srpna. Prostě nejteplejší letní dny. To mě přivedlo k tomu, napsat o této nejkrásnější, nejušlechtilejší zvěři pár řádků. 

Zřejmě každý z nás při vycházkách do přírody se, se srnčí zvěří setkal. Ať už to bylo při sběru hub, malin, borůvek, nebo jen tak při odpočinkovém výšlapu do našich lesů a luk. Určitě také každý slyšel srnčí hlasové projevy, které zvěř vydává při náhlém zrazení, leknutí se něčeho neznámého. My myslivci říkáme, že srnčí báká. Je to podobné psímu štěkotu a člověk, který to nečeká, se docela lekne, hlavně ve večerních hodinách a v naprostém tichém chrámu lesního.

Nyní jen stručně zoologie –

Srnec obecný (Capreolus capreolus)

Zvěř parohatá, srstnatá, spárkatá

Řád – sudokopytníci

Čeleď – jelenovití

Rod – srnec

Rozpoznávací znaky mezi pohlavím jsou v celku jasné. Jen v zimně, kdy mají srnci shozené paroží, se pohlaví rozeznává těžko. Rozdíl ovšem je a to – u srnce jasně viditelná prodloužená srst kolem pohlavního ústrojí, tak zvaný střapec a u srn viditelně prodloužená srst opět kolem pohlavních orgánů (svírky) říkáme jí zástěrka. Znalci a zkušení rozpoznají pohlaví podle postav. Mláďatům říkáme srnčata. Hodně lidí si osvojilo výraz koloušek, je to nesprávné označení. Kolouch je mládě jelení zvěře, u srnčí je to srnče. Po narození má srnče po těle světlé grošování, které se k podzimu ztrácí a srst srnčatům tmavne. Dospělá zvěř má přes léto srst zbarvenou rezavě-červenou, až tmavě-červenou a na zimní období mění srst (přebarvují) do šedého až tmavě šedého odstínu srsti. Jarní přebarvování probíhá poměrně rychle, nejčastěji v druhé polovině května, přičemž starší jedinci a plné srny přebarvují později. Srnčí zvěř je býložravec a ke svému životu potřebuje na pět set druhů různých bylin. Kdy probíhá srnčí říje, jsem již uvedl výše. Březost srn trvá přibližně devět měsíců. Ovšem oplozená vajíčka se hned nevyvíjejí, zůstávají v klidu, mluvíme o utajené březivosti – latenci. Tato latence trvá čtyři měsíce. Srny, které nebyly oplozeny v létě, přicházejí do říje (tak zvaně jalové říje) znovu a to na přelomu listopadu a prosince. Zpravidla je pokládají srnci, kteří ještě nemají shozené paroží. Tyto později oplozené srny utajenou březivost nemají. V jarních měsících a to koncem května a začátkem června klade srna jedno až dvě, výjimečně tři srnčata, které kojí zhruba tři měsíce.

Srnec je nositelem ozdob na hlavě a to paroží. Ať již ve formě pravidelného, nejčastěji šesteráka, nebo deformovaných a nepravidelných výsad. Na vývoj paroží má vliv kondice samotného jedince a děděné geny po předcích. Popisovat celý vývoj paroží zde nelze, je to obsáhlá stať a pro mnohé možná nezajímavá. Určitě bude stačit, když jen uvedu – že paroh je výrůstek kostní, který srnci na podzim shazují. Každý rok, jim roste nové paroží, které je pokryté osrstěnou kůží – lýčím. Po dokončení vývoje paroží, lýčí usychá a srnec se ho snaží zbavit – vytlouká. Vytloukání probíhá od konce března až do května. K vytloukání paroží srncům slouží různé keře, mladé stromky, tenké větvičky a podobné slabé dřeviny. To jen opravdu velice stručně něco málo ze zoologie.

Tento rok jsem měl možnost strávit necelých deset dní se srnčí zvěří, právě v době její říje. Dokonce se mi povedl snímek, který bych řadil snad mezi ty lepší co srnčí zvěře, zvlášť srnců se týká. Pomohla mi tak, jako mnohokrát náhoda.

Dvanáctého srpna mi začala dovolená, počasí hezké, ale stejně myšlenku jít druhý den brzo ráno do lesa, jsem pustil z hlavy. Únava z posledních pracovních dnů, kterou jsem cítil v každém kousku svého těla, si žádala odpočinek. Ovšem brzké ranní probuzení hned následující den a pohled z okna mně názor na odpočinek změnil. Obloha zářila hvězdami, v údolí se tvořil opar, to vše zvěstovalo nádherné ráno s nádhernými sceneriemi při východu sluníčka. Neváhal jsem. Uvařil kávu, nachystal věci a vyrazil. Byl jsem za posledními chalupami, když začalo svítat. Hned u prvních keřů se pásl kus srnčího, samotné srnče. Srna se jistě někde opodál starala se srncem o zachování rodu. Postupuji mírně stoupající kamenitou cestou a za zatáčkou vidím, jak si to kuna lesní maže k lesu. Pěkný začátek vycházky, říkám si. Za zády se nabízí nádherná scenérie při východu slunce. Bohužel, krátký objektiv nemám a tak si to užívám jen pohledem. Aspoň si při výstupu na táhlý kopec trochu odpočinu. Po krátkém oddechu pokračuji. Naráz, slyším v kraji lesního porostu praskání a odskakování zvěře. Hm, úžasná scéna při východu mě tak zaujala, že jsem ztratil pozornost a zradil si zvěř, která stála ve stěně lesa. No nic, na loukách jsou balíky sena, nějaký vyberu a chvilku u něho počkám. Jenomže po výšlapu na kopec vidím v dálce pastvící se dva kusy srnčího a to mě v klidu nenechává. Jdu za nimi. Pokouším se kryt balíky o přiblížení, aspoň na vzdálenost, abych mohl srnce lépe obeznat a samozřejmě i vyfotit. Vítr a světelné podmínky mám dobré. Ovšem, vůbec se mi nedaří. Když postupuji pomalu balík od balíku ke zvěři, zvěř se zase vzdaluje stále více ode mě. Zakrátko zašel srnčí pár do lesa a bylo hotovo. Obeznávání se mi moc nepovedlo. Jen z dokumentační fotografie zjišťuji, že by to mohl být nepravidelný osmerák, jistý si nejsem. Nevadí, nádherné ráno teprve začíná, loudavě postupuji k Ostrůvku (malý lesík uprostřed luk, kterému tak již od nepaměti říkáme a tak se i tato část honitby jmenuje). Sluníčko mi svítí z boku a špatně se mně hlídá strana k hlavnímu lesu. Také to tak dopadlo. Srnec, který byl zalehlý někde mezi balíky sena, mě uviděl dříve a hned vyšponovaný jistil, co jsem zač. Zaklekl jsem, vytáhl vábničku a zkusil zavábit. Reagoval okamžitě, sice s nedůvěrou, ale stejně jsem si tuto scénu užíval. Za neustálého srncova bákání a mého občasného vábení přišel blíže. Chodil sem a tam. Snažil se chytit vítr, to se mu nepovedlo. I fotku se mně podařilo pořídit, jen škoda, že jsem ho neviděl dříve, ten by na pískání přiběhl na pár kroků. Po pár minutách středně-mladému šesteráku došla trpělivost a dal se na ústup. Já se konečně usadil na Ostrůvku k odpočinku. Napiju se, prohlížím fotky na displeji fotoaparátu a najednou za zády slyším další bákání srnčí zvěře. Přibližuje se. Znovu dávám fotoaparát na stativ, potichu se snažím dostat pod Ostrůvek a zaujmout dobré místo pro výhled i případné focení. Už je vidím. Starší srnec žene mladého, ten báká jak o život. Takovou scénu a sprint srnčí zvěře jsem dlouho neviděl. Mladík měl opravdu nahnáno. Však ho taky hnal srnec jednou tak mohutnější postavou s dobře nasazeným, vysokým parožím. Mladíkovi bylo nad míru jasné, že by to s ním dobře nedopadlo. Dostat od takového zkušeného pardála rány parožím není vůbec nic příjemného. Však pár srnců na takové setkání se silnějším protivníkem dlouho nezapomene. Až zkušenému, statnému srnci mladík zmizel někde mezi balíky sena z dohledu, zkusil jsem zavábit, jak bude „frajer“ v nejlepších letech reagovat. Reakce byla k mému údivu rychlá. Okamžitá otočka a klus k mé osobě. Už jsem si myslel, že ani fotku nepořídím, tak rychle se to všechno seběhlo. Musel jsem na něho křiknout a to dost razantně STŮJ!! Šesterák na chvilku zarazil, rychle posunout ohnisko teleobjektivu z 500mm na 370mm a jen taktak, jsem srnce dostal do hledáčku. Samozřejmě, dlouho srnec nečekal, ani pro vítr si tentokrát nešel, po pár cvaknutí závěrky se bez zdržování vydal svižným klusem do protějšího lesa hledat srnu. Vzrušený ze zážitku si usedám znovu ke stromu na Ostrůvek, prohlížím fotografie a vstřebávám skvělý zážitek.

            Při cestě domů jsem si ještě připískal jednoho mladíka, vidláčka a to tak blízko, že nebylo možné ani jeho hlavu zaostřit. Tráva mi zavazela a do vyšlapaného chodníčku srnec nevstoupil. Chtěl bych toho asi moc. Stejně to byla velice příjemná tečka za dnešní nádhernou ranní vycházkou.

            Milí čtenáři, chtěl bych vám popřát při vycházkách do přírody mnoho takových setkání s touto nádhernou a ušlechtilou zvěří. Věřím, že se vám to povede, když už ne na první, tak určitě na některé z dalších vycházek. Stačí si pamatovat, že musí být člověk hlavně potichu, pohybovat se pomalu a obezřetně, nedělat prudké pohyby, hlídat si směr větru a mít oči otevřené. Když se vám podaří dostat se k ní, je třeba mít vždy na paměti klidný a tichý ústup, abychom zvěř co nejméně zrazovali, nebo počkat, až zvěř odejde sama. Časté zrazování zvěř stresuje a ruší jí v pravidelných pastevních cyklech a odpočincích. Pak zvěř strádá a nedokáže se dobře připravit na zimní období, kdy poté může hynout. V našem regionu, je stále mnoho lokalit, která ještě nejsou tak zdevastována a právě tam se můžete se srnčí zvěří nejčastěji potkat. Srnčí říje sice skončila, ovšem podzim nabízí mnoho krásných zážitků a scenérií v přírodě. Začíná babí léto a v tomto ročním období se srnčí zvěř zdržuje déle na pastvách, aby na zimu nabrala dostatek živin a tuku. Lépe pak přečkává u nás v podhorské oblasti velice dlouhou dobu, pro zvěř nepříznivou, dobu strádání.

4 thoughts on “Pozdrav ze srnčí říje.”

  1. krásné fotky a inspirující povídání

  2. Zase jsme se dozvěděli něco nového. Krásné povídání a krásné fotky. Opět pohlazení pro duši, jako každý Váš příspěvek. Díky.

    1. Paní Věruško moc Vám děkuji za zastavení u těchto řádků.
      Jsem rád, že se Vám článek a fotografie líbí.
      S přátelským pozdravem Václav.

Komentáře nejsou povoleny.