Tak jsme se nakonec dostali do budovy soudu. U dveří byla tlačenice, ale podařilo se nám vklouznout. Veřejnost se velmi zajímá o tento proces století. Jeníček a Mařenka jsou žalování babou Jagou za nactiutrhání, týrání, žhářství a pokus o vraždu. Do teď slyšel celý svět jen verzi Jeníčka a Mařenky, ale dnes se může, v této chladné místnosti s gotickými okny, svět dozvědět i jiné podrobnosti. Stojíme až vzadu a není moc vidět přes hlavy ostatních zvědavců. V místnosti to šumí a vře. Zřízenec uklidňuje dav, že přichází ctěný soud.
Tak jsme se dočkali, přichází trojice soudců v černých talárech a šedých parukách se třemi vlnkami po stranách. Uprostřed vysoký soudce s hubeným obličejem a ostře řezanými rysy. Jeho brada je mohutná a je rozdělena na dvě půlky hlubokou rýhou. Vychytralé oči v temném stínu nadočnic přezíravě hledí jakoby nikam. Dlouhé a husté černé obočí je spojené do jedné linie a podtrhuje přísný výraz tváře. Stejně tak jako ty tenké rty bez krve. Ano, je to obávaný soudce Lynč… Druzí dva soudci jsou směšní otylí mužici s prasečíma očkama, snad bratři.
„Přiveďte obžalované!“ Zahřmí od soudní stolice.
Vrznou obrovské dveře nalevo a ozve se řinčení řetězů a šoupavý krok obžalovaných. Vchází Jeníček a Mařenka, oba vyhublí, potrhaní a špinaví. Hlavy sklopené, oči v podlaze. Člověk by neřekl, že jim ještě není ani dvacet let. Ztěžka usednou na lavici obžalovaných a kolem nich ustrnou v pozoru čtyři biřici s lesklými halapartnami. V sále je živo, každý chce vidět lépe. V tom samotný soudce Lynč udeří třikrát paličkou do stolu a všechno ztichne.
„Předneste obžalobu,“ a rukou vyzývavě mávne na pravou stranu aniž by pohnul hlavou. Odtamtud se zpoza dlouhých plášťů ctihodných měšťanů vynoří drobná, hrbatá postava stařičké ženy. Dlouhé bílé vlasy stočeny do upraveného drdolu a spíchnuté, že by kuřecí kostí?  Zcela jistě nové brokátové šaty až na zem, ušité na míru. Poznávám práci špičkového krejčího Vestičky, co má salón na náměstí. Tvář vrásčitá s orlím nosem a špičatou bradou, ale žádná bradavice ani chlup. Ale přesto, podle staré zkřivené hole, poznává každý babu Jagu.
Soudce Lynč vyzval babu Jagu. „Tak jak to tenkrát bylo, paní Jagová?“
„Slečna, prosím, stále ještě slečna“ řekla baba Jaga a chytla se zábradlíčka ve středu místnosti.
„Všichni víte, že jsem měla perníkovou chaloupku na malé pasece uprostřed lesa.“ Řekla klidně a znovu se pomalu nadechla. „Oné noci jsem si v podkroví četla v bibli. Špatně vidím, tak jsem měla zapáleny všechny svíčky. A najednou slyším škrábání, lomoz a hluk. Vyjdu ven a vidím támhlety vandaly,“ ukazuje nataženou rukou s třesoucím se prstem na lavici obžalovaných, „jak se krmí perníkem a rozhazují ho kolem a ničí tak mou chaloupku. Poznala jsem je, byla to děcka toho opilce ze Starého města. Raubíři od narození. Začala jsem je hubovat a oni se jen smáli. Chtěla jsem je chytit, ale mám staré nohy. Nešlo to. Nalákali mě do zchátralého chlíva a tam zavřeli. Drželi mě tam až do druhého úplňku. Jíst mi nedali, pít mi nedali. Nebýt dešťové vody v korytu, pošla bych. Oni mezi tím rabovali chaloupku. Stále měli plná ústa mého perníku. Posléze ji celou snědli a zůstala jen kamenná pec a hambálek se sušenými léčivkami. Pěkně přitom přibrali, smradi. Než odešli, rozpálili pec doběla až se rozsypala, připadalo jim to velice zábavné. Nakonec vzali lopatu a žhavé uhlí naházeli na dřevěný chlívek, kde mě drželi svázanou. V okamžiku byl v plamenech…

A tady zápisek účastníka dobového soudu končí. Prostě se nedochoval. Ani jiné prameny se nezmiňují. Soudní archív, během válek, několikrát vyhořel. Takže nic. Snad jen audiozáznam svědka obhajoby: