Přemýšlela jsem o tom, jak je možné, že věřící člověk může být plný zloby, nenávisti, že dokáže podle jednat, pomlouvat, ubližovat. Nešlo mi to nějak k sobě.
Asi jsem trochu naivní, ale vždy jsem si představovala věřícího člověka tak, že je laskavý, vyzařuje z něj láska k druhým, je přátelský a neublížil by ani mouše. Takovým příkladem pro mě byla Jarmila Kurandová v roli babičky.
Proč je takový? Je nespokojený sám se sebou, nevěří si, má nesplněné touhy?
Tuto otázku jsem položila bývalému faráři otci Oswarkovi a ten mi odpověděl: „Každý člověk má v srdci Boha. Jenže tam může být i ďábel. A pokud má ďábel v tomto srdci mnohem více prostoru, člověk podle něj jedná, ovládá ho. Musíme se za takového člověka modlit, aby ovládl jeho srdce i duši Bůh“.
Já si myslím, že jenom modlit se za takového člověka nestačí. Je třeba mu nastavovat zrcadlo, aby si uvědomil jak špatně koná. Říkat a ukazovat jak ubližuje. V podstatě jde o pokřivenou duši a je otázka, zda to vše chce slyšet a změnit se, nebo bude dál vinit všechny ostatní za své skutky.
Přejme takovému člověku, ať jeho bůh je v jeho srdci a ne jen na nebesích. Ať má dost odvahy ze svého srdce vypudit ďábla, ať naslouchá varovným signálům, aby se mohl stát lepším. Určitě se mu uleví.
Moc pěkná úvaha. Ale může to být i jinak. Chodit do kostela, ještě neznamená být věřící. Někdo najde boha sám doma v křesle pod lampičkou s biblí v ruce, někdo na procházce v přírodě. A někdo, chodí na mše, je mu vysvětlováno a stejně nic. Nepochopí i když se třeba snaží. Vlastně za to ani nemůže. A nejsem si jist, jestli kritika či zrcadlo pomůže. Můžeme litovat, modlit se za něj… ale co musíme – je odpouštět. Nebo nás to zlo také navštíví. Jedna z cest je, vnímat dotyčného jako nemocného. A tak k němu přistupovat. Chápat. A třeba hledat lék…