Je letní období a to bývá většinou okurková sezóna, ale jen zdánlivě. V přírodě se stále něco děje. Jedno končí, druhé začíná. Koncem července začne u nás srnčí říje, v září jelení a podobně. Teď, chci tyto stránky obohatit úplně něčím jiným a to o skvosty našich vod o ledňáčky říční z řeky Moravice. Myslím si, že by toto odpočinkové téma mohlo zaujmout většinu návštěvníků tohoto webu.

            Za největší klenoty našich vod se bezesporu považuje ledňáček říční (Alcedo atthis). Drahokam, kterého málokdo z nás na vlastní oči spatří na našich vodních tocích, dokonce delší čas ho pozorovat je hodně veliký kumšt. Jak se chová, jak vlastně žije, to všechno vypozorovat za jednu roční sezónu se snad ani nedá. Ve stručnosti se pokusím něco málo o těchto klenotech naši přírody a perfektních lovcích rybek napsat.

Napřed název tohoto ptáčka. Proč vlastně ledňáček říční – vysvětlení je jednoduché. Dočetl jsem se o tom ve své knize Světem zvířat, kde doktor Karel Hudec a Jan Hanzák podávají vysvětlení.

Cituji: špatný překlad z němčiny do českého jazyka – Ledňáček vznikl nevhodným překladem německého jména Eisvogel. Proč nevhodným? Protože Eisvogel neznamenalo původně „lední pták“ (Eis je led), nýbrž „modrý pták“. Rozhodně výstižněji by zněl název RYBAŘÍK. To by ledňáčka charakterizovalo mnohem lépe. A proč latinsky ALCEDO ATTHIS, o tom zase píše odborník a znalec ledňáčků Jan Halady v knize Drahokam na Dyji – Rok ledňáčka. Píše – Rodový název ledňáčka – ALCEDO je starým latinským názvem, označujícím jej tak jak již ve staré říši římské, druhové jméno ATTHIS pak zdědil po přítelkyni slavné antické básnířky Sapfó z ostrova Lesbos, stejně krásné jako on sám. To k jeho názvu.

Ledňáček říční (obecný) je jediným zástupcem žijícím u nás této podčeledi. Jeho barva peří se nám zdá při každém pohledu a při každém pohybu ptáka jiná. Jiné světlo, jiný odstín. Příroda mu nadělila neskutečné zbarvení. Popíši to ze svého pozorování na řece Moravici. Kamkoliv sedne do stromu a nevidíte ho přímo zasednout, nenajdete ho. Ve většině případů zasedá do větví košatých stromů zády k řece a jeho překrásně svítivá modravá zeleň hlavy, křídelních krovek a tyrkysová modř zadní časti těla až k ocasním pírkům, perfektně splyne s každým lístkem stromu rostoucích na březích řeky. Když vám zasedne obráceně a vy ho pozorujete proti hladině, tak opět jeho cihlově oranžová barva hrudi, ledňáčka zamaskuje. Opravdu je veliký problém, tohoto nádherného opeřeného tvora našich vod sedícího ve větvích spatřit. Velice důležité je, aby byl člověk při čekání stále soustředěný a ostražitý. Jakmile vaše soustředěnost upadne z důvodu únavy, pak ho ve většině případů vidíte jen letícího od vás, jako nízko letící modrozelenou raketu nad hladinou řeky a to se potom divíte, kde se tady vzal a jak dlouho tady seděl. Říkáte si, příště ho uhlídám, neuhlídáte. Zdánlivě dlouho trvá jeho návrat, netrvá, jen prostě a jednoduše přiletí z opačné strany. Znovu kroutíte hlavou a myslíte si, to není možný, jasně jsem ho viděl odlétnout opačným směrem. Je to možný, jednoduše jste ho přehlédli, když kolem vás prolétl a ani nepískl. Takové skvělé zbarvení ledňáčkovi naše příroda nadělila.

Hnízdění u ledňáčků probíhá od dubna až do září, záleží na nadmořských výškách. U nás je schopen zahnízdit i třikrát do roka. Hnízda, respektive nory si hloubí v březích řek a to asi osmdesát centimetrů nad hladinou, dlouhé sedmdesát až sto centimetrů o průměru kolem šesti centimetrů. Na tvorbě nory se podílí oba partneři stejným dílem. Jsem svědkem, kdy si hloubili noru i více jak metr nad hladinou řeky. Noru hloubí svým dlouhým zobáčkem a nožičkami hlínu vyhrabávají ven. Na konci nory vytvoří malou komůrku, do které samička snese sedm malých, bílých vajíček. Na vajíčkách sedí tři týdny. Po vylíhnutí komůrku rodičové vystýlají vývržky z ryb, aby vylíhlá mláďata nebyla na studené hole hlíně. V moudrých knihách se píše, že se střídají při sezení oba. Až tak to pravda není. Mé pozorování mne potvrdilo, že sedí samička a sameček ji během hnízdění krmí. Po vylíhnutí samička zasedne do nové nory, kterou mezi tím sameček nachystá. Sameček dalších dvacet tři dní jen krmí. První dny holátkům nosí drobný hmyz, později rybky a to zhruba do velikosti jejich těla. Rybku vždycky po ulovení usmrtí způsobem, že s ní praští o větvičku, pak jí v zobáku pomačká, aby rozdrtil její kůstky, poté ji obrátí hlavičkou směrem ze zobáku ven. Proč hlavičkou směrem ze zobáku? Protože by ostré ploutevní kůstky a hřbetní ploutev rybky, pořezaly vnitřní ústrojí ptáčků. (Tak se dá také poznat, jestli rybku, kterou ledňáček ulovil, bude mít pro sebe, pro družku, nebo pro mladé, dospělý pozřou rybku až do velikosti dvanácti centimetrů). Čím jsou vylíhlá mláďata starší, tím častěji sameček krmí. Intervaly krmení se pohybují kolem čtyřiceti minut. Nikdy se nestane, aby jeden z mladých dostal sousto dvakrát po sobě a druhý nic. Točí se jako na kolotoči, jeden dostane a u vchodu do komůrky uvolní místo dalšímu. To se opakuje, dokud nebudou všichni nakrmeni. Povelem pro krmení je zřejmě ledňáčkův pronikavý hvizd, (tsíí-tsííí). Pokaždé, když přiletí k noře, silně hvízdne a také hvízdne, když opouští noru, nebo letí lovit. Toto silné písknutí je nepřeslechnutelné. Ovšem zjistil jsem, když je u nory ledňáček rušen, dovede se chovat naprosto potichu a dokonce změní místa k odsednutí i odpočinku. Hnízdění se může u nás opakovat až třikrát do roka. Když přijde čas, aby dorost opustil noru, sameček je okamžitě a nekompromisně nutí k samostatnosti a vyhání je ze svého teritoria. Jejich teritorium dosahuje až pěti kilometrů. Při vylétnutí z nory přežije jen třicet až padesát procent mladých, někteří nezvládnou první vzlet a utopí se. Píše se, že sameček mladé v blízkosti nory den dva přikrmuje. Zase to tak pravda není, sameček je schopen mládež vyhnat a to opravdu ve velmi krátkém čase. Věnuje se krmení dalších vylíhlých mláďat v další noře o několik desítek metrů dál po řece. Poslední jejich hnízdění by se mělo poznat tak, že se ke krmení mláďat přidá i samička. Dodám, že při každém vylétnutí z nory se ledňáček opláchne, zasedne na odsedací větvičku v blízkosti nory, kterou si před hnízděním oblíbil. Opláchnutí provádí tak, že za prudkého letu pleskne sebou o hladinu, zbaví se nečistot, které vytékají z nory a na odsedací větvičce provádí sušení a rovnání peří. Rybičky loví z převislých větví stromů. Také není pravda, že loví z výšky kolem jednoho metru a jen v klidných vodách, meandrech a podobně. Sám jsem ledňáčka viděl lovit ze čtyř metrů, dokonce v řece se silným proudem, s nízkou hladinou vody a i v blízkosti své nory. Umí se přizpůsobit!

Dostal jsem se k rozpoznávacím znakům. Mezi samičkou a samečkem je nepatrný rozdíl, kterého si jen tak nelze všimnout a to ve zbarvení spodní části zobáčku. Samička má spodní část červenou, sameček černou. Mladí ptáci mají zobáček kratší a hlavně mají stojáčky – nožičky černé. To jsou základní rozpoznávací znaky u ledňáčků. Zajímavé je, že je velice nesnášenlivý. Ve svém okolí nesnese nikoho! Občas je schopen tolerovat skorce vodního a konipase horského. Dalším tvorům se zdálky vyhýbá a skrývá, nebo je vztekle vyhání. Když zjistí, že se mu v blízkosti loviště stále někdo pohybuje, snadno loviště změní. Když je často rušen u své nory, okamžitě změní místo k odsednutí, dokonce ho dovede v nepravidelnostech střídat a do nory zalétá těsně z pod břehu řeky, aby byl co nejméně nápadný.

Jeho největším predátorem je tchoř, lasice hranostaj, kolčava a poslední roky NOREK AMERICKÝ!

Dodatek – ledňáček říční neodlétá. Když zamrzají jeho loviště, slétává po řekách, různých potoků do teplejších lokalit, kde voda nezamrzá a je schopen v těchto místech lovit. Je prokázáno, že zimu přežívá zhruba jen padesát procent jedinců této nádherné ptačí populace.