V druhé polovině září, kolem svatého Václava, v našich revírech vrcholí jelení říje. Je to období, které nenechá v klidu žádného myslivce ani fotografa, lovce divoké, nespoutané přírody. Já se na tyto dny vždycky moc těším a už od jara bez ohledu na to, jaké bude počasí, si plánuji dovolenou. I letos jsem ji měl naplánovanou na tento čas, ale nemoc, která mne zaskočila koncem září, mi nedovolila být u toho, když jelení milostné touhy vrcholily. Výpravu za jeleny jsem musel odložit až na první týden října.
Výborný kamarád, myslivec a zároveň správce některých jesenických lesů mně a mým dalším dvěma skvělým kamarádům, fotografům přírodních krás, umožnil pětidenní pobyt na jedné z horských loveckých chat. Bohužel, pobyt nakonec nebyl pětidenní, ale třídenní, každý má nějaké povinnosti a skloubit volné dny všech tří dohromady bylo nemožné. Vznikl kompromis: středa, čtvrtek, pátek, a to ještě jeden z nás musel ve čtvrtek odjet domů. Počasí nám nepřálo, už při odjezdu z domova bylo jasné, že budeme bojovat se silným větrem, mlhou, deštěm, a to jsme ještě netušili, že později přibudou sněhové přeháňky.
Po příjezdu na smluvené místo ve Vrbně pod Pradědem nás fořt srdečně přivítal, nasedli jsme znovu do aut a pokračovali lesními cestami k chatě. Kouzelná, voňavá příroda v podzimním šatu i přes nepřízeň počasí slibovala pobyt, o jakém jsem celé roky snil. O takových jsem čítal ještě jako malý chlapec, např. v knize Lovy v Karpatech Julia Komárka, Za losy a medvědy Aloise Čelůstky nebo Lovecké chaty vypravují Oty Bouzka. Cestou zastavujeme u jedné z chat, kde byli ubytováni lovečtí hosté. Jednomu z nich máme udělat fotografie právě uloveného jelena. Bez námitek lovcovu přání vyhovujeme. To jsme ještě netušili, že druhý den budeme „workshop“ opakovat. I druhému hostu se podařil úlovek, a tak jsme vyhověli i jemu s fotografováním pro něho vzácného úlovku. Nechyběl ani přípitek na „Lovu zdar“.
Přijíždíme k chatě a vynášíme věci do prudkého kopce, kde chata stojí. Romantické zátiší za chatou i s latrínou, v interiéru kamna, válendy, stůl s lavicemi, židlemi a nezbytnou starou petrolejkou, malý kredenc se vším nezbytným pro pobyt náhodných hostů. S fořtem se loučíme s tím, že se za námi druhý den zastaví na kus řeči. Vybalujeme věci, zatápíme a zároveň plánujeme seznamovací vycházku do revíru. Jeleni mají podle fořtových slov troubit a scházet na loučky pod lesem. Rozhodujeme se, půjdeme do kopců, do lesních porostů a uvidíme. Lidskou rukou nedotčený les na nás dýchá podzimní náladou, naše tiché kroky nás vyvedly až na horizont, kde v potemnělém lese usedáme ke krátké podvečerní čekané. Ten večer jsme kromě pobytových stop vysoké zvěře neviděli vůbec nic, zato houbaři by si přišli na své. Po návratu na chatu Martin připravil výbornou smaženici, u které jsme naplánovali ranní výpravu do hor. Posezení při staré petrolejce jsme si užili a vyprávěli o všem možném, hlavně o jelenech a probíhající říji. K půlnoci jsme ulehli s vidinou ranních zážitků.
Nad ránem se postupně probouzíme, střídavě chodíme před chatu, počasí nepřeje. Těžké olověné mraky, mrholení a vítr se nás snaží od vycházky odradit. Nakonec přece jen jdeme. Jan, zkušený a znalý těchto terénů, nás vede na vrchol zvaný Suchý vrch. Kroky lesem nebyly nijak náročné, zato výstup na Suchý aspoň mně dal pěkně zabrat. Strmé stoupání po sesutých kluzkých kamenech s téměř patnáctikilovým fotografickým vybavením na zádech jsem si „náramně užil“. Po zdolání vrcholu hory se mi do těla vrátil úžasný pocit. Stálo to za to. Zvěř jsme neviděli žádnou, ale pohled na nespoutanou divokost přírody i v tom nevlídném počasí nám bolest z výstupu vyhnal z těla. Po krátkém odpočinku a společném fotografování pomalým krokem sestupujeme lesem zpátky k chatě. Svačíme, když v tom přijíždí fořt s přáním druhého lovce vyfotit s uloveným jelenem. Jak jsem se zmiňoval, neodmítli jsme a já s Martinem šli splnit lovcovo přání. Jan využil volný čas k procházce čarovným lesem a k pořízení jedinečných snímků. Po návratu při debatě nabízí šéf polesí stěhování na chatu pod hřebenem na opačné straně hory. To je nabídka, kterou nemůžeme odmítnout. Dáváme vědět kolegovi, balíme věci, uklízíme chatu, po jeho návratu z lesní procházky odjíždíme. Bohužel Jan musel jet domů, ale já s Martinem jsme šli zkusit štěstí na nové působiště.
Na chatě v krásném zátiší jesenických hor nás fořt ubytovává krátce po poledni s přáním mnoha loveckých zážitků. Lovecká chata na nás dýchla historií. S pokorou ji zdravíme, zatápíme v krásných krbových kamnech, zapalujeme petrolejku, vaříme kávu a hned po ní vyrážíme do horského pralesa.
Mlhou zastřený les, pokropený dešťovými kapkami, ošlehaný větrem a vonící podzimem, nás pohlcuje mezi lišejníkem obrostlé, snad staleté smrky. Tiše šouláme až pod vrchol hory. Pod chodníkem spatřujeme zacházet laň do smrčí. Čekáme, co bude dál. Nic, laň byla sama a už se nám neukázala. Šeptem plánujeme ranní toulky za jeleny, když v tom slyšíme krátké, ale zřetelné troubení krále hor. Srdce se nám rozbušilo, ale zároveň nám bylo jasné, že dnes večer se k lesnímu majestátu nedostaneme. Jeho chraplavé troubení se několikrát opakuje, mráz při poslechu jeleního koncertu běhá po zádech, vždycky je to neskutečný zážitek. Po krátké chvilce se přidává druhý vládce hor. Jedním slovem – nádhera! Usedáme pod smrk u loveckého chodníku, Martin si zapaluje a jasně vidíme, co jsme tušili: vítr se točí na všechny strany, vpodvečer za jeleny nemůžeme, zradili bychom je.
Promočení téměř na kost se vracíme do lovecké chaty. Zatápíme, rozvěšujeme věci k usušení, kamarád připravuje večeři, baví ho to, tak se mu do vaření nepletu, navrhuji, co a jak provedeme zítra ráno, a povídám, že by mělo snad přijít i lepší počasí. Po výborné večeři přijíždí fořt s dalším myslivcem. Příjemné povídání u horkého čaje a kalíšku Staromyslivecké o jelenech, říji, o kamzících nebralo konce. Do postele jsme se dostali hodně pozdě. Mezitím venku sílil vítr, měsíc občas prosvítal přes těžké mraky, vyhlídka na ranní vycházku se začala vytrácet. V noci se přehnala přes hory vichřice.
Ráno za šera vstáváme, nálada nijak optimistická, venku je znovu mlha, silný vítr žene přes hory černé mraky a ještě k tomu padal sníh. Přesto vyrážíme. Po několika metrech spatříme pod chodníkem jelena procházejícího nízkými smrčky. Protáhl se pod námi velice tiše, nepřečetli jsme ho ani nevyfotili, bylo šero a jelen se zakrátko zatáhl do hustých smrků, které se za ním zavřely. Pokračujeme dál po lesním chodníku, nad šoulákem vidíme pastvícího se srnce, ale na prohlížení nám moc času nedal. Po dalších krocích i přes nevlídnost počasí si přece jen chystáme fotoaparáty. Jen kousek popojdeme a Martin mě upozorňuje, že pod námi stojí laň s kolouchem. Zkouším pořídit snímek, nejde to, ISO na hodnotě deset tisíc, aspoň dokument a i ten je mizerný. Škoda, být lepší světelné podmínky, mohla to být slušná fotografie. Při pochodu těsně pod chodníkem zrazujeme zalehlého jelena a kousek dál koloucha. Žádné troubení, už žádná zvěř, počasí se neumoudřilo, a tak se znovu promočení vracíme na loveckou chatu. Přes nepřízeň počasí jsme to ráno viděli šest kusů zvěře, pět kusů vysoké, z toho dva jeleny a dokonce jednoho srnce, který se v těch lokalitách často nevidí.
Pobyt na loveckých chatách pod hřebeny našich nádherných hor byl i přes nevlídné počasí skvělý. Dýchly na mne neobyčejnou atmosférou a nutily mne zaposlouchat se do jejich vyprávění o lovech, o úžasných lidech z hor a o posezení myslivců po lovu z dávné minulosti. Konečně jsem si to mohl také užít i s kamarády, a to díky výbornému člověku, fořtovi zdejších revírů.
Nádhera… Venku nevlídno, v chatě o to vlídněji. I muži mají své dny. Někdy rád zmoknu a promrznu jen kvůli následujícímu hlubšímu zážitku z tepla u pece.
Ta atmosféra večerního povídání tří kamarádů pod petrolejkou, kteří mají společná témata, v každém oživí ten zakódovaný klidný pocit, nepřítomný pohled do večerního ohně, který znali už naši předci statisíce let před námi. Plameny a praskání dřeva, povídání zážitků z lovu, čekání na pečínku… kam se hrabe televize nebo mobily.