Byla bych ráda, kdyby obecní úřad zveřejnil platy a odměny všech zaměstnanců a to za rok 2013 a 2014. Je to jeho povinnost a žádné výmluvy neobstojí.
Zeleninová zahrádka v r. 2014 před OÚ, kdo ji založil?
Nejvyšší správní soud vydal přelomové rozhodnutí, na které dlouho čekala širší i odborná veřejnost. Podle názoru rozšířeného senátu musí veřejné instituce zveřejňovat platy a odměny téměř všech svých zaměstnanců.
Senát se zabýval především střetem dvou základních práv uvedených v Listině a to práva na soukromí (dotčených zaměstnanců) a práva na informace (veřejnosti). Senát „vzal v úvahu jak podmínky tzv. testu proporcionality formulované a opakovaně aplikované Ústavním soudem, tak obdobnou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, v níž bylo interpretováno unijní právo na poli ochrany fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů, a to v souladu s Listinou základních práv EU,“ líčí tisková zpráva.
Soudci v rozsáhlém odůvodnění zkoumali historický kontext vzniku informačního zákona i širší státovědné a politologické souvislosti. Zdůraznili, že i demokratická moc podléhá korupci a z toho důvodu potřebuje co největší kontrolu, jež bude bránit zneužívání veřejné moci a posilovat legitimitu politického systému.
„V první řadě se na kontrole může podílet každý, a to přesně v té míře, v jaké se rozhodne být aktivní. Nikdo není vyloučen, každý má možnost se ptát a dozvědět se. To již samo o sobě posiluje vztah veřejné moci a občana, brání rozdělení na ‚my‘ a ‚oni‘ a posiluje vědomí veřejnosti, že veřejná moc není účelem o sobě či prostředkem mocných k udržení jejich výsad, odcizeným od občanské společnosti, nýbrž nástrojem občanů, tvořících politickou obec, k prosazování obecných, společně sdílených zájmů a cílů,“ stojí mimo jiné v judikátu.
Když soudci hodnotili střet zmíněných základních práv, došli k závěru, že „informaci o výši platu (…) zaměstnance placeného z veřejných prostředků (…) nelze považovat za informaci, která by jej v případě zveřejnění difamovala nebo jinak snižovala jeho lidskou důstojnost, neboť sama o sobě výše platu žádný negativní informační obsah nemá. Plat je v typové i v individuální rovině odrazem hodnoty zaměstnavatelem ‚kupované‘ práce a rámcově by se platy obdobně zdatných zaměstnanců v obdobných pozicích za obdobných podmínek měly sobě blížit“.
Jako protiargument ředitele školy ze Lhoty u Vsetína neuspělo ani tvrzení, že mu hrozí nebezpečí závisti ze strany ostatních. Argumentace tak dostala místy až filosofický nádech. „Závist jako lidská vlastnost vyvěrající z malosti duše není něco, čemu by se dalo právními prostředky čelit; jí musí čelit ti, kteří jí podléhají, svým mravním úsilím, a ti, kteří jsou jejím terčem, svojí trpělivostí, vnitřním klidem a odvahou,“ argumentoval NSS.
Aby soudci předešli různým výkladům proporcionality dotčených práv, velmi podrobně označili zaměstnance, na něž se má informační povinnost vztahovat. Prakticky z toho lze dovodit, že se povinnost nevztahuje jen na „technické“ zaměstnance jako jsou například údržbáři a to za předpokladu, že neexistují pochybnosti o neadekvátnosti jejich ohodnocení.
Perfektní článek. Zajímavý postoj k závisti či postoj soudců k typu informace. Mě třeba vůbec nezajímá zahrádka před úřadem, klidně by mohla být i větší :-). Ale zajímá mě adekvátnost procenta zvyšování platů, adekvátnost odměn atp.
Rozhodně bych rád viděl analýzu třeba minulého roku. Třeba jen proto, abych věděl, že vše proběhlo „košer“. Takže se připojuji k výzvě.
Po domluvě s paní starostkou se pokusíme za finanční výbor poskytnout adekvátní informace
Mě by zahrádka nevadila, pokud budu mít vědomost o tom, že nebyla založena a obhospodařována v pracovní době. Jinak ať je přes celou louku.