XIII – Byznysmen

Na čtvrté planetě bydlil byznysmen. Byl to člověk tak zaměstnaný, že při příchodu malého prince nezvedl ani hlavu.

Dobrý den,“ pozdravil ho malý princ. „Vyhasla vám cigareta.“
„Tři a dvě je pět. Pět a sedm dvanáct. Dvanáct a tři patnáct. Dobrý den. Patnáct a sedm dvacet dva. Dvacet dva a šest dvacet osm. Nemám čas ji znovu zapálit. Dvacet pět a šest třicet jedna. Uf! Dělá to tedy pět set jeden milión šest set dvacet dva tisíce sedm set třicet jedna.“
„Pět set miliónů čeho?“
„Cože? Ty jsi tu ještě? Pět set miliónů… už nevím čeho… mám tolik práce! Já jsem vážný člověk, nebavím se hloupostmi! Dvě a pět je sedm…“
„Čeho pět set miliónů?“ opakoval malý princ, protože se nikdy v životě nevzdal otázky, kterou jednou dal.

Byznysmen zvedl hlavu:
„Za celých čtyřiapadesát let, co bydlím na této planetě, jsem byl vyrušen jen třikrát. Poprvé před dvaadvaceti lety chroustem, který spadl bůhvíodkud. Hrozně hlučel a já jsem se čtyřikrát spletl v sečítání. Podruhé to bylo před jedenácti lety, měl jsem tehdy revmatický záchvat. Chybí mi pohyb. Nemám čas se jen tak potloukat. Jsem přece vážný člověk. A potřetí… zrovna teď. Říkal jsem tedy pět set miliónů…“
„Miliónů čeho?“

Byznysmen pochopil, že nemá žádnou šanci na klid:
Miliónů hvězdiček, které vidíme někdy na obloze.“
„Much?“
„Ale ne, věciček, které se třpytí.“
„Včel?“
„Ale ne. Zlatých věciček, o kterých sní lenoši. Jenomže já jsem vážný člověk! Já nemám čas na snění.“
„Ach ták, hvězd?“
„Ano, ano, hvězd.“
„A co děláš s pěti sty milióny hvězd?“
„Pět set jeden milión šest set dvacet dva tisíce sedm set třicet jedna. Já jsem vážný člověk, já jsem přesný.“
„A co s těmi hvězdami děláš?“
„Co s nimi dělám?“
„Ano.“
„Nic. Patří mi.“
„Tobě patří hvězdy?“
„Ano.“
„Ale viděl jsem už krále, který…“
„Králové nejsou majiteli. Králové vládnou. A v tom je velký rozdíl.“
„A co ti to pomůže, že máš hvězdy?“
„Jsem bohatý.“
„A co ti to pomůže, že jsi bohatý?“
„Mohu si nakoupit jiné hvězdy, pokud nějaké objeví.“
„Tenhle člověk rozumuje trochu jako ten můj opilec, řekl si v duchu malý princ.

Přesto se ptal dál:
„Jak vám mohou patřit hvězdy?“
„A komu patří?“ odsekl mrzutě byznysmen.
„To nevím. Nikomu.“
„Tak tedy patří mě, neboť já jsem na ně myslel první.“
„A to stačí?“
„Ovšem. Když najdeš diamant, který nikomu nepatří, je tvůj. Když najdeš ostrov, který nikomu nepatří, je tvůj. Když máš první nějaký nápad, dáš si ho patentovat: je tvůj. A mně patří hvězdy, protože nikdy nikoho přede mnou nenapadlo, že by mu mohly patřit.“
„To je pravda,“ řekl malý princ. „A co s nimi děláš?“
„Spravuji je. Počítám a přepočítávám je,“ vysvětloval byznysmen. „Není to zrovna snadné. Ale já jsem vážný člověk!“

Malému princi to ještě nestačilo:
„Patří-li vám hedvábný šátek, mohu si ho dát na krk a odnést si ho. Patří-li mi květina, mohu ji utrhnout a odnést. Ale ty nemůžeš utrhnout hvězdy.“
„Ne, ovšem mohu je dát do banky.“
„Co to znamená?“
„To znamená, že napíšu na papírek počet svých hvězd. A potom zamknu ten papír do zásuvky.“
„A nic víc?“
„To stačí!“

To je zábavné, pomyslil si malý princ. Je to dost poetické, ale ne moc seriózní.
Malý princ měl o vážných věcech představy hodně odlišné od představ, jaké mají dospělí.

„Já mám květinu,“ řekl ještě, „a každý den ji zalévám. Mám tři sopky a ty vymetám každý týden. Vymetám totiž i tu vyhaslou. Člověk nikdy neví. Pro mé sopky i pro mou květinu je užitečné, že mi patří. Ale ty nejsi hvězdám užitečný…“

Byznysmen otevřel ústa překvapením, nevěděl však, co odpovědět. A malý princ zmizel.

Dospělí jsou rozhodně podivní, řekl si jen v duchu cestou.

XIV – Lampář

Pátá planeta byla velmi zvláštní. A ze všech nejmenší. Bylo tu právě tak dost místa, aby se sem vešla pouliční svítilna a lampář. Malý princ si nedovedl vysvětlit, k čemu může být někde na planetě bez domů a bez lidí svítilna a lampář.

Přesto si v duchu řekl:
Možná je ten člověk zbytečný. A přece je méně zbytečný než král, než domýšlivec, než byznysmen a než pijan. Jeho práce má alespoň smysl. Když rozsvítí svítilnu, jako by se zrodilo o hvězdu nebo o květinu víc. Když zhasne květinu, jako by květina nebo hvězda šly spát. Je to moc hezké zaměstnání. A opravdu užitečné, protože je hezké.

Když přišel na planetu, pozdravil uctivě lampáře:
„Dobrý den. Proč jsi právě zhasl svítilnu?“
„To je příkaz,“ odpověděl lampář. „Dobrý den.“
„Co to znamená příkaz?“
„No, to znamená, že musím zhasnout svítilnu. Dobrý večer.“
A zase ji rozsvítil.

„Ale proč jsi ji právě rozžal?“
„To je příkaz,“ odpověděl lampář.
„Nerozumím,“ odvětil malý princ.
„Není čemu rozumět,“ řekl lampář. „Příkaz je příkaz. Dobrý den.“
A zhasl svítilnu.

Potom si otřel čelo červeně kostkovaným kapesníkem.
„Je to hrozné zaměstnání. Kdysi to vyhovovalo. Zhášel jsem ráno a rozžínal večer. Zbývající část dne jsem si mohl odpočinout a zbytek noci spát…“
„A od té doby se příkaz změnil?“
„Příkaz se nezměnil,“ řekl lampář. „To je právě to strašné! Planeta se rok od roku točila rychleji, a příkaz se nezměnil!“
„No a?“ divil se malý princ.
„No a teď se otočí jednou za minutu a já nemám ani vteřinku klidu. Rozsvěcuji a zháším jednou za minutu.“
„To je divné! Dny u tebe trvají minutu!“
„To není vůbec divné,“ řekl lampář. „Už je tomu měsíc, co spolu hovoříme.“
„Měsíc?“
„Ano. Třicet minut. Třicet dní. Dobrý večer.“
A zase rozsvítil svou svítilnu.

Malý princ ho pozoroval a zamiloval si toho lampáře, který byl tolik věrný příkazu. Vzpomněl si na západy slunce, které kdysi pozoroval tak, že posunoval židli. Chtěl svému příteli pomoci:
„Víš… já znám prostředek, jak si můžeš odpočinout, když budeš chtít.“
„Samozřejmě že chci,“ řekl lampář.
Vždyť člověk může být věrný příkazu a přitom trošku pohodlný.

Malý princ pokračoval:
„Tvá planeta je tak malá, že ji obejdeš třemi kroky. Stačí, když půjdeš dost pomalu, abys zůstával stále na slunci. Když si budeš chtít odpočinout, půjdeš… a den bude trvat tak dlouho, jak budeš chtít.“
„To mi moc nepomůže,“ řekl lampář. „Já rád spím.“
„To je smůla,“ řekl lampář. „Dobrý den.“
A zhasl svítilnu.

Tímto člověkem by všichni pohrdali, král, domýšlivec, pijan a byznysmen, řekl si malý princ a šel dál svou cestou. A přece on jediný mi nepřipadá směšný. Snad proto, že se zabývá něčím jiným než sám sebou.

Lítostivě si povzdechl a řekl si ještě:
Je to jediný člověk, s kterým bych se mohl spřátelit. Ale jeho planeta je opravdu moc malá. Není tam místo pro dva…

Malý princ se však neodvažoval přiznat si, že litoval této nešťastné planety zvláště pro těch tisíc čtyři sta čtyřicet západů slunce za dvacet čtyři hodiny!

XV – Zeměpisec

Šestá planeta byla desetkrát větší. Bydlil na ní starý pán a spisovatel obrovské knihy.

„Ale hleďme, badatel!“ zvolal, když spatřil malého prince.
Malý princ se posadil na stůl a byl trochu udýchán. Tolik se už nacestoval!

„Odkud přicházíš?“ zeptal se ho starý pán.
„Co to je za tlustou knihu?“ řekl malý princ. „Co tu děláte?“
„Jsem zeměpisec,“ odpověděl starý pán.
„Co je to zeměpisec?“
„To je vědec, který ví, kde jsou moře, veletoky, města, hory a pouště.“
„Opravdu moc zajímavé,“ řekl malý princ. „Konečně opravdové zaměstnání!“ A rozhlédl se kolem sebe po zeměpiscově planetě. Ještě nikdy neviděl tak vznešenou planetu.

„Vaše planeta je moc hezká. Jsou tu oceány?“
„To nemohu vědět,“ řekl zeměpisec.
„Ach!“ (Malý princ byl zklamán.) „A hory?“
„To nemohu vědět,“ odpověděl zeměpisec.
„A města a řeky a pouště?“
„To také nemohu vědět,“ řekl zeměpisec.
„Vždyť jste zeměpisec!“
„Ovšem,“ řekl zeměpisec, „ale nejsem badatel. A nemám žádné badatele. Zeměpisec nikdy nepočítá města, řeky, hory, moře, oceány a pouště. Zeměpisec je příliš důležitý, než aby se mohl toulat… Neopouští svůj psací stůl, ale přijímá návštěvy badatelů. Vyptává se jich a zapisuje jejich vzpomínky. A když se zdají vzpomínky některého  nich zajímavé, dá vyšetřit mravní úroveň toho badatele.“
„Nač to?“
„Protože badatel, který by lhal, způsobil by v zeměpisných knihách hotové katastrofy. A také badatel, který by příliš pil.“
„Jak to?“ zeptal se malý princ.
„Protože opilci vidí dvojmo. Zeměpisec by pak mohl zaznamenat dvě hory, kde je jen jedna.“
„Znám někoho,“ řekl malý princ, „kdo by byl špatným badatelem.“
„To je možné. Když se tedy zdá mravní úroveň badatele dobrá, jeho objev se přezkouší.“
„Jde se tam někdo podívat?“
„Ne, to je příliš složité. Ale požaduje se od badatele, aby podal důkazy. Objeví-li například nějakou velkou horu, musí odtamtud přinést velké kameny.“

Zeměpisec se náhle rozohnil.
„Ale ty přicházíš zdaleka! Ty jsi badatel! Popiš mi svou planetu!“

A zeměpisec si rozevřel knihu záznamů a ořezal tužku. Vypravování badatelů se zaznamenávají nejprve tužkou. Inkoustem se zapíší, teprve až badatel podá důkazy.

„Tak povídej!“ vyzval ho zeměpisec.
„Ó, u mne doma to není moc zajímavé,“ řekl malý princ, „je to tam docela malinké. Mám tři sopky. Dvě jsou v činnosti a jedna je vyhaslá. Ale člověk nikdy neví.“
„Člověk nikdy neví,“ opakoval zeměpisec.
„Mám také květinu.“
„My nezaznamenáváme květiny,“ řekl zeměpisec.
„A proč? To je to nejhezčí!“
„Protože květiny jsou pomíjející.“
„Co to znamená pomíjející?“
„Zeměpisné knihy jsou nejcennější ze všech knih,“ řekl zeměpisec. „Nikdy nevyjdou z módy. Stane se velmi zřídka, aby hora změnila místo. Velmi zřídka také vyschne oceán. Píšeme o věcech trvajících věčně.“
„Ale vyhaslé sopky se mohou probudit k činnosti,“ přerušil ho malý princ.
„Co to znamená pomíjející?“
„To je nám jedno, jsou-li sopky vyhaslé nebo činné,“ řekl zeměpisec. „Pro nás je důležitá hora. Ta se nemění.“
„Ale co to znamená pomíjející?“ opakoval malý princ, neboť se jakživ nevzdal otázky, když ji jednou dal.
„To znamená něco, čemu hrozí blízký zánik.“
„Mé květině hrozí blízký zánik?“
„Ovšem.“

Má květina je pomíjející, řekl si malý princ, a má jen čtyři trny na obranu proti světu. A já jsem ji nechal doma úplně samotnou!

Tu se v něm poprvé ozvala lítost. Ale znovu si dodal odvahy.
„Co mi radíte, abych teď navštívil?“ zeptal se.
„Planetu Zemi,“ odpověděl zeměpisec. „Má dobrou pověst…“

Malý princ odešel a myslel na svou květinu.