XVI – Země

Sedmá planeta byla tedy Země.

Země není jen tak ledajaká planeta! Jsou na ní asi dvě miliardy dospělých. A mezi nimi je sto jedenáct králů (počítáme-li ovšem i černošské krále), sedm tisíc zeměpisců, devět set tisíc byznysmenů, sedm a půl miliónu opilců a tři sta jedenáct miliónů domýšlivců.

Abyste si dovedli představit poměry Země, řeknu vám, že před vynálezem elektřiny bylo třeba na všech šesti pevninách vydržovat celou armádu čtyř set šedesáti dvou tisíc pěti set jedenácti lampářů.

Na toho, kdo viděl Zemi trochu z dálky, dělalo to ohromný dojem. Pohyby této armády byly řízeny jako operní balet. Nejprve přišli na řadu lampáři na Novém Zélandě a v Austrálii. A ti, když rozžali lampy, šli spát. Po nich nastoupili do toho reje lampáři v Číně a na Sibiři. Potom také oni obratně zmizeli za kulisami. Tu nastoupili lampáři ruští a indičtí. Potom afričtí a evropští. Nato jihoameričtí a pak severoameričtí. A nikdy se nezmýlili v pořadí nástupu na scénu. Bylo to velkolepé.

Pouze lampář jediné svítilny na severním pólu a jeho kolega na jižním pólu vedli lenivý a bezstarostný život: Pracovali dvakrát do roka.

XVII – Had

Když chce být člověk vtipný, stane se, že si někdy trochu zalže. Nebyl jsem moc poctivý, když jsem vám vyprávěl o tom lampáři. Riskuji, že vyvolám špatnou představu o naší planetě u těch, kdo ji neznají. Lidé zabírají na Zemi velice málo místa. Kdyby ty dvě miliardy obyvatel, kteří zalidňují Zemi, stály trochu stlačeny jako na táboru lidu, vešly by se snadno na náměstí dvacet mil dlouhé a dvacet mil široké. Mohli bychom vtěsnat lidstvo na nejnepatrnější ostrůvek v tichém oceánu.

Dospělí vám ovšem nebudou věřit. Myslí si, že zabírají mnoho místa. Připadají si důležití jako baobaby. Poraďte jim tedy, aby se počítali. Zbožňují číslice, bude se jim to líbit. Ale vy neztrácejte čas takovou ohavnou úlohou. Je to zbytečné. Přece mi důvěřujete.

Když byl tedy malý princ na Zemi, byl velice překvapen, že nikoho nevidí. Už měl strach, že si popletl planetu, když tu nějaký kroužek barvy měsíce se pohnul v písku.

„Dobrou noc,“ řekl malý princ jen tak nazdařbůh.
„Dobrou noc,“ odpověděl had.
„Na kterou planetu jsem to spadl?“ zeptal se malý princ.
„Na Zemi, do Afriky,“ odpověděl had.
„Ach! … A na Zemi nikdo není?“
„Tady je poušť. A na pouštích nikdo není. Země je veliká,“ řekl had. Malý princ si sedl na kámen, pohlédl k obloze a pravil:
„Tak si říkám, jestli hvězdy září proto, aby každý mohl jednoho dne najít tu svou. Podívej se na mou planetu. Je právě nad námi… Ale jak daleko!“
„Je krásná,“ řekl had. „Proč jsi sem přišel?“
„Mám trampoty s jednou květinou,“ odpověděl malý princ.
„Tak?“ řekl had.
Odmlčeli se.

„Kde jsou lidé?“ zeptal se zase malý princ. „V poušti je každý trochu osamělý…“
„Osamělí jsme i mezi lidmi,“ namítl had.

Malý princ se na něj dlouze zadíval.
„Ty jsi podivné zvíře,“ řekl mu konečně, „tenké jako prst…“
„Ale jsem mocnější než prst krále,“ řekl had.

Malý princ se usmál:
„No, příliš mocný nejsi… Nemáš ani nožky… Ani cestovat nemůžeš…“
„Mohu tě unést dál než loď,“ řekl had.

Stočil se okolo kotníku malého prince jako zlatý náramek.
„Koho se dotknu, vrátím ho zemi, ze které vyšel,“ řekl ještě. „Ale ty jsi čistý a přicházíš z hvězdy…“
Malý princ neodpověděl.

„Je mi tě líto, když tě vidím tak slabého na této Zemi ze žuly. Mohu ti jednoho dne pomoci, bude-li se ti příliš stýskat po tvé planetě. Mohu…“
„Ó, já jsem ti dobře rozuměl,“ řekl malý princ. „Ale proč mluvíš stále v hádankách?“
„Já je všechny rozluštím,“ odpověděl had.
A umlkli.

XVIII – Poušť

Malý princ přešel poušť a setkal se jen s jedinou květinou. Byla to květina s třemi okvětními plátky. Úplně bezvýznamná květina…

„Dobrý den,“ řekl malý princ.
„Dobrý den,“ řekla květina.
„Kde jsou lidé?“ zeptal se zdvořile malý princ.

Květina viděla jednoho dne přijít nějakou karavanu:
„Lidé? Je jich myslím šest nebo sedm. Je tomu již mnoho let, co jsem je spatřila. Kdo ví, kde asi jsou. Vítr jimi povívá. Nemají kořeny a to jim velice vadí.“

„Sbohem,“ řekl malý princ.
„Sbohem,“ odpověděla květina.