Tajemství lesa.

V minulých dnech mému výbornému kamarádovi Martinovi vydal les překvapivé tajemství. Kolik posledních let toto tajemství les skrýval, nevíme ani já ani kamarád. Při výběru stromů k těžbě Martin postřehl malého, pro naše lesy, neobvyklého ptáčka. Napřed uslyšel jeho hlas a pak ho zahlédl přelétnout ze stromů na strom. Zaujalo ho to, šel za ním a hle on to kulíšek nejmenší, u nás jeden z nejohroženějšího druhu nejmenší sovičky, navíc v našich lesích v okolí Rýmařovska nevídaný ptačí druh. 

Začnu od začátku, jen trošku ze zoologie:

Třída – ptáci

Řád – sovy

Čeleď – puštíkovití

Rod – kulíšek

Popis –

Kulíšek nejmenší měří pouhých 16 cm, což je sotva velikost špačka. Rozpětí křídel je 34-45 cm. Základní barva vrchní části těla je tmavě hnědá s výraznými bílými či žlutobílými skvrnami, spodek je světlý s podélnými tmavými proužky. Na tmavohnědých letkách je světlé skvrnění, které na křídle tvoří tři až čtyři příčné proužky. Ocas je také tmavohnědý, s bílými konci per a několika světlými příčnými proužky. Má v poměru k tělu malou kulatou hlavu s nepříliš zřetelným závojem zbarvenou podobně jako záda. Duhovka je živě žlutá, klovec voskově žlutý, u kořene zelenavý, stojáky opeřené, špinavě bílé s hnědými skvrnami, drápy černohnědé. Samec a samice se navzájem neliší, mláďata jsou pouze tmavší. Let kulíška je vlnkovitý, v období hnízdění létá i ve dne. Na rozdíl od ostatních sov má poměrně vysoký pískavý hlas. Většinou se ozývá jednoduchým opakovaným pískáním, ale může přidat i jakýsi trylek. Je velmi křehký, aktivní během denního světla a při východu a západu slunce.

Rozmnožování –

Hnízdo bývá umístěno ve starých dutinách po strakapoudech. Koncem dubna či začátkem května samice snáší 5-6 bílých, jemně lesklých vajíček, na kterých sedí sama po dobu 28 dnů a mláďata krmí asi 6 týdnů. Vejce je kulovitého nebo oválného tvaru, váží cca 7 g. Vejce jsou snášena v rozmezí dvou dnů a samice usedá až po snesení posledního. Samec obstarává pouze potravu. Samice zůstává na hnízdě i po vylíhnutí mláďat a potravu od samce přebírá a předkládá mláďatům. Vyváděna jsou zhruba ve stáří 30 dnů a ihned dobře létají. Následující tři týdny jsou ještě voděna rodiči. Pohlavně dospělá jsou patrně v jednom roce.

Potrava –

Potravu tvoří převážně drobní hlodavci a ptáci, místy i hmyz. Loví i za dne a troufá si lovit i drobné ptáky za letu. Někdy si dělá v dutinách zásoby potravy z ulovené kořisti. Má na svou velikost silné pařáty a loví i kořist větší, než je sám. Kulíšek si může uschovat potravu na zimu.

Rozšíření v ČR –

V České republice je rozšíření kulíška spíš ostrůvkovité, soustředěné hlavně do oblasti jižních a západních Čech. Celkový počet se na začátku 90. let odhadoval na 900-1300 párů. V jižních Čechách jsou to především souvislé lesní porosty v nadmořských výškách od 390 do 1260 m. V západních Čechách kromě Šumavy a Českého lesa hnízdí například i na Chebsku, Rokycansku, v Brdech a na Karlovarsku. Hnízdění bylo prokázáno i v CHKO Labské pískovce, ale i ve východních Čechách na Náchodsku. Na Moravě se vyskytují v Beskydech, v Javorníkách, na Českomoravské vrchovině a v Oderských vrších.

(Zdroj – Wikipedie a knížka myslivost)

Martin mi o sovičce povyprávěl všechno, co s ní během krátkého setkání zažil. Taková vzácnost mi klidu nedala, a tak jsme se hned domluvili, že mne druhý den vezme sebou do práce a já půjdu zkusit štěstí s fotoaparátem. Následující ráno před šestou SMS, jsem u tebe po šesté. Do lesa přijíždíme kolem půl sedmé, vystoupíme z auta a Martin mne hned ukazuje kudy se mám vydat. Trochu to tam znám z dřívějška, jen kývnu hlavou na kamarádovi rady, on si jde za svým a já za kulíškem. Daleko to nemám, ale les se rychle mění, cesty, linky jsou zničené od lesních strojů, vývratů kolem plno, hrůza pohledět. Jen co zdolám úsek přes paseku, pak ještě přelezu pár vývratů, okamžitě usedám ke statnému smrku, chvála bohu, nástrahy přírody a Českých lesů přežil. Výhled mám před sebe na makadamem pokrytou linku, vítr je studený, ale směr dobrý, to jen kdyby náhodou měla nějaká zvěř jít přes průsek. Nachystám si fotoaparát na batoh, zapnu repráček a pouštím hlas kulíška. Já ho napodobit neumím, musí pomoct dnešní technika. Ještě nedohrála ani půlka a už ho slyším někde za mými zády, hned po levé straně a znovu za mnou, do toho se veškeré okolní ptactvo neskutečně rozkřičelo z obav blízkého predátora. Nesnášejí ho, ale pro mne to je fantazie! Jenže drobnou sovičku pořád nevidím, pro mé oko je stále daleko, odhaduji tak třicet metrů. Po chvilce vypínám hlas kulíška, dám mu chvilku pokoj. Les se uklidní a já zkouším na okamžik střízlíka, kterého jsem postřehl u protější hromady klestu. Vidím, jak poskakuje po větvičkách, přelétá z místa na místo, až konečně sedl přede mne. Dal mi šanci na jednu fotografii a byl pryč. Naliji si čaj a přitom opět pouštím hlas kulíška. To jsem netušil, jaké divadlo nastane. Za stálého křiku ptactva, které postupně vyklízelo místo děje v mžiku seděl kulíšek přede mnou na smrku. Dýchat jsem v ten moment skoro nemohl vzrušením, snažím se uklidnit a pokusit se o první fotografie. Začíná ten správný, adrenalinový boj o fotku a zároveň mám úžasné prožitky z neskutečného zážitku! Jen co namířím fotoaparát na větev, kde sedí, už odlétá jinam! To se nedá! Já ho snad pořádně nevyfotím! Snažím se znovu uklidnit. Oddechuji, koukám na kulíška, sedí na větvičce jednoho ze smrku po mé levici. Světla moc není, ale při troše štěstí, snad budu mít aspoň jednu fotku říkám si, tam ho konečně dám, na tom smrku ho musím vyfotit! Stoupám si za strom, modlím se, aby nevzlétl, opírám se a konečně fotím. Zjišťuji, že čas k fotografování je mizerný, k tomu moje třesoucí se ruce, vlastně celé mé tělo zážitkem nemůžou fotoaparát s takovým teleobjektivem udržet v klidu. Nastavuji clonu 7,1; ISO 1000 – 1600; následuje série fotek, sovička znovu přelétá na jiný strom, hlídám jí okem. Jiný strom, jiné místo znamená jiné pozadí za kulíškem. Jenže drobné větvičky mi neumožňují fotit, přemisťuji se. Mám strach, abych drobného tvorečka nezradil. Krok je problém udělat tiše, můj pohyb musí vidět, určitě ulétne a už se nevrátí! Naštěstí se daří. Stojím znovu u jednoho mladého buku, opírám se celým tělem a hledám mezi větvemi průzor k fotografování, následuje další dávka fotek, nevěřím si s ostrostí. Což o to, fotoaparát i teleobjektiv to zvládnou, ale mé třesoucí se ruce, to je problém. Světlo chybí, ale prostředí skvělé, potemnělý les, na stromě kulíšek a já bojující o dobrou fotku, pro mne vzrušující, jedinečný zážitek. Znovu ve mně graduje lovecká horečka, v rychlosti se snažím prohlédnout fotky, vzdávám to. Nemá to cenu, musím hlídat sovičku a pokusit se ještě o jedno dějství. V myšlenkách mi začíná být, drobečka líto. Někde je puštěný z reproduktoru jeho hlas a on, „chudák“ to neví, létá ze stromu na strom a nějaký dobrodruh se ho snaží co nejlépe vyfotit. Ještě jedna série fotek a končím.

Jsem moc a moc spokojený, kdo by nebyl?! Před odchodem smekám mysliveckou „čepici“ mnohokrát děkuji u nás vzácné sovičce za trpělivost, přeji kulíškovi mnoho krásných let života a hlavně, aby zůstal jeho oblíbený biotop nedotčený. Potichu se vytrácím z jeho domoviny, těším se na Martina, hned za čerstva, ještě plný emocí mu musím povyprávět. Jedním slovem a pár větami to tady v lese nejde, ale u mne doma na verandě, u černé, horké kávy ano.

One thought on “Tajemství lesa.”

Napsat komentář