Zima se srnčím.

Letošní zima byla a je prapodivná. Převládaly dny, kdy se vůbec „nerozednilo“. Teplé počasí se střídalo se studenou frontou, vichřice byly častější než slunné dny, když už napadl sníh, tak ho bylo něco málo nad kotníky a za pár dní zase roztál. Poslední týden v únoru představil zimu, jak má být, jinak více jak polovina února byla počasím podobná lednu, jen ty vichřice ukončily nepředvídatelnou nadvládu nad krajinou. V obcích v nižších polohách ležela celodenní šedivá, vlezlá mlha. Prostě počasí, které nás asi bude otravovat v zimním období a v příštích letech častěji. Přesto myslivci a přátelé přírody pomáhali zvěři toto nevlídné období přežít a odměnou jim za to bylo pozorování jinak divoké a velice ostražité zvěře z neskutečné blízkosti. 

Psal jsem zde vloni, jak a čím se dá v době strádání zvěř přikrmovat, a znovu se ve zpravodajství objevila informace, ba dokonce žádost, aby občané nepředkládali zvěři pečivo, prý po jeho pozření hyne. Sám jsem se s tím za dlouhá léta myslivecké praxe nesetkal. Odnepaměti když doma přebývalo pečivo, jako je chléb, rohlík, veka, usušilo se a pak se dávalo v zimě zvěři na přilepšenou, dokonce i chovatelé koní suchým chlebem zpestřují jejich krmné dávky. Jde jen o to, aby pečivo bylo suché, rozkrájené na rozumné kousky, bez různých lidem chutnajících přísad, jako je marmeláda, tvaroh, povidla a podobně, a neobsahovalo plíseň. Kam takové krmivo zvěři předložit? Buď víte o blízkém krmelci, zásypu, jeslích pro zvěř s korýtkem, a když ne, určitě se znáte s některým nimrodem, který vám poradí. Mám kolem sebe mnoho pravodatných myslivců, kteří si nedovedou představit, že by ke krmelci v zimním období nešli aspoň dvakrát do týdne, a když to zima vyžaduje, i víckrát. Dá to hodně zabrat. Někteří vlastní terénní auto, přesto je mnoho míst, kam se autem přijet nedá. Většina navíc takovou možnost nemá a musí krmivo nosit na zádech v batohu. Za dlouhá léta v myslivosti jsou ale myslivci na takové „ útrapy“ zvyklí, dělají to s radostí, láskou a pokorou.

Nedávno jsem měl možnost navštívit skvělého, pravodatného myslivce v útulné chaloupce pod lesem, v malebné podhorské vesničce Podlesí s domky roztroušenými kolem potoka. Jako by se tam život zastavil. Hodně mi to připomnělo mé mládí u nás doma. Za chalupou les, louky, na nich zajíci, koroptvičky a srnčí bylo vidět z vikýře chalupy. Dnes je chalupa obestavená novými domy, za chalupou jsou pastviny a les již není skoro žádný, louky a meze zdevastované od krav. Zato u kamaráda myslivce Tondy to je opravdu jako za starých časů a právě tam se zvěř předvádí s ušlechtilostí a noblesní krásou. Může ji pozorovat přímo z okna anebo z verandičky svého útulného stavení, nerušeně vsazeného do krajiny.

Jednoho dne jsme vyjeli s kamarádem, fotografem přírody Martinem k Toníčkovi, jak se kdysi říkávalo, na soudružskou návštěvu. V brzkém ránu po příjezdu již Tonda odhazoval čerstvě napadaný sníh, krmil koně, nezapomněl samozřejmě na svého oddaného pejska Lovka a hlavně na zvěř z protějšího lesa. Sebral kyblíky s obilím, lopatku a vykročil. Zhruba čtyřicet metrů od stavení lopatkou vyhrábl sníh z korýtek, zasypal krmení, zaklepal lopatkou na korýtko a to byla podívaná, srnčí běželo z lesa jako na povel, jako ochočená zvířata v zoo, kdybych to neviděl, nevěřil bych. Úžasný příklad soužití člověka s přírodou. Tonda již dávno nosí na svých bedrech osmý křížek, a i když je stále čiperný, do kopců v hlubokém sněhu mu to přece jen moc nejde, a tak krmí zvěř před chaloupkou. Kdyby chtěl, snad by si ji i pohladil. Každý den zvěři přilepšuje něčím dobrým, obilím, voňavým senem, suchým pečivem, občas i dužinou. Jsou dny, kdy se prý u chaloupky pod lesem sejde až osmnáct kusů srnčího, pro člověka neznalého nepředstavitelné dobrodružství a úžasná podívaná.

Nemohl jsem se svým kamarádem fotografem zahálet, příležitostí k fotografování bylo mnoho a bylo zapotřebí jich využít. S Martinem jsme si vybrali posty a zahájili jsme fotografický workshop, jak se patří. Na karty se hrnuly různé záběry, chvílemi jsem nebyl schopen vybrat rozumný snímek, srnčí nepostálo, střídalo se u krmení, odbíhalo, aby se vzápětí vrátilo, neskutečný zážitek! Připadal jsem si jako v oboře. Světlo nám moc nepřálo, ale po předběžném zhlédnutí fotografií na displeji jsem byl velice spokojený, zážitkem navýsost. Po skončení „workshopu“ jsme byli pozváni na kávu a čaj. Po družné besedě, podání rukou na rozloučenou a srdečného pozvání k další návštěvě končíme nevšední dopoledne se srnčí zvěří. Tondovu „zoologickou zahradu“ jsme navštívili ještě párkrát i s krmením, jak pro koně, tak pro zvěř. Vždy bylo co pozorovat.

Doma v Břidličné a ne jen v Břidličné, ale i v okolních obcích mám také několik výborných kamarádů a myslivců, kterým je starost o zvěř v zimním období samozřejmostí. Jedním z nich je Pavel. Je již pár let v důchodu, bydlí u obecního lesa a mimo krmelců, které má na starosti, ještě přikrmuje kousek od domku. Odměnou mu je pozorování zvěře z okna stavení nebo přímo ze zahrádky pod lesem.

Zvěř se za péči v zimě dokáže odměnit. Je mi jasné, že lidé z měst se k takové možnosti stěží dostanou, ale s pomocí přátel či známých z venkova si lze najít místo k přikrmování, i místní skuteční myslivci rádi poradí, a když se budeme chovat tiše, respektovat zákony přírody, určitě se nám odvděčí úžasnou podívanou a neobyčejným zážitkem. Prospěje to všem, jak zvěři obohacením krmiva v zimním čase, tak člověku odreagováním se od napjatého honu za něčím, mnohdy stejně nedosažitelným.